Zde předkládám svou zkušenost, že nejvíce váháme hovořit o věcech, které se nepodřizují každodenní realitě a překáží racionálnímu vysvětlení. Nejsou to jednotlivosti vnějších událostí, ale případy našich skrytých životů, které jsou zamítány jako smyšlenky představivosti a vypovídány mimo paměť. Náhle jsou familiární výjevy našeho okolí transformovány do cizích, slastných nebo znepokojivých duševních jevů, které jsou novým světlem........

Přihodilo se to jednoho májového rána, kterého jsem již zapomněl, ale stále si jasně pamatuji místo kde se mi tento prožitek přihodil, bylo to na lesní cestě v Martinsbergu nad Badenem, v mém rodném Švýcarsku. Jak jsem se procházel svěžím, zeleněplným lesem plným zpěvu lesních ptáků a prosvíceným ranním sluncem, vše se najednou prosvítilo úžasně čistým a jasným světlem. Bylo to něco podobného, co jsem se neúspěšně snažil popsat výše? Co jsem náhle objevil uprostřed jarního lesa? Co to tak oslnivě zářilo a obklopilo mě ve své nádheře, aby mi hovořilo k srdci? Byl jsem pln nepopsatelného pocitu radosti, jednoty a blažené bezpečnosti.

Nepamatuji si, jak dlouho jsem zůstal jako očarovaný stát, ale pamatuji si úzkostlivé znepokojení které jsem pociťoval, když neskutečné záření sláblo a já odcházel hlavu plnou otázek. Jak mohou podobné vize podobné těm které jsem viděl, reálné a přesvědčivé, hluboce prožívané existovat? Jak docílit aby brzy nekončili? Jak již jsem řekl, jak byl tento zážitek silný, nelze ho slovy popsat. Znamená tato podivnost, že jsem v dětství prožil zázrak, který je dospělými obvykle nepochopitelný? Nikdy jsem tuto zkušenost nepochopil.

Protože jsem chtěl proniknout do struktur a esencí podstat látek, stal jsem se vědcem, chemikem. Uchvácen rostlinným světem, který jsem jako malé dítě objevil, jsem si vybral výzkum aktivních látek v léčivých rostlinách. V průběhu mé kariéry jsem se zaměřil hlavně na průzkum psychoaktivních, halucinace způsobujících látek, které evokují změněné stav vědomí podobné výše popsaným spontánním zkušenostem. Nejzajímavější z látek které jsem objevil,je látka, která je známa pod názvem LSD. LSD je halucinogen těšící se velkému zájmu vědeckého světa. Halucinogen, který byl přijmut lékařskou veřejností, biology a psychiatry a později drogovou kulturou.

Když jsem studoval literaturu související s mojí vědeckou prací, uvědomil jsem si obrovský univerzální význam vlastnosti LSD vyvolávat vize a halucinace. Schopnost vizuální zkušenosti hraje dominantní roli nejen v mysticismu a nábožensko-historickém kontextu, ale je velmi důležitá v tvůrčích procesech umění, literatury a vědy. Velké množství nedávných výzkumů dokazuje že osoby které jsou schopny halucinovat v běžném životě, připouští, že tato zkušenost nemění smysl a hodnotu prožitku.

V současnosti jsou hranice mystických zážitků zdolány. Člověk překračuje hlouběji a hlouběji hranici mezi smluveným stavem vědomím a tím čemu se říká vizuální zkušenost (stav změněného vědomí), hlouběji než naše ratio dokáže běžně pochopit. Snažíme se transcedentovat naše materiální nazírání na svět do rozmanitých světonázorů, nejen pouze v korespondenci s východní filozofií, ale i profesionální psychiatři se snaží hluboké spirituální zkušenosti adoptovat do základů terapeutických systémů. Sdílím víru mnoha současníků, že duševní krize pronikající všemi sférami západní spotřební společnosti může být léčena pouze změnou našeho nazírání na svět. Musíme změnit své materiálně-dualistické přesvědčení, že lidé a jejich životní prostředí jsou odděleny, směrem k nové všeměnící realitě, která zahrnuje zkušenosti ega, realitu citlivé jednoty lidské populace a přírody, která vše stvořila.

Všechno to co může přispět k fundamentální alteraci našeho vnímání reality nás tudíž musí vážně varovat. Ať už jsou to různé metody meditace kterýkoliv náboženských nebo souvisejících systémů, které směřují k prohloubení mystické zkušenosti a jiného vnímání reality, nebo další, i když mnohdy kontroverzní způsoby navození změněných stavů vědomí a v neposlední řadě užívání halucinogenních psychofarmak, (LSD) jako léčiv pomáhajícím pacientům v rámci psychoanalýzy a psychoterapie pochopit jejich problémy v celém a pravdivém významu.

Uvážené vyvolávání mystické zkušenosti, částečně navozované LSD a dalšími halucinogeny v kontrastu ke spontánním projevům změněných stavů vědomí s sebou nese i jisté nebezpečí, které nesmíme podhodnocovat. Praktik musí vzít do své zodpovědnosti příznačné efekty těchto substancí, totiž schopnost ovlivňovat naše vědomí do hloubky našich bytostí. Historie LSD do dneška více než dostatečně demonstruje katastrofické důsledky, které se mohou přihodit, když budou hluboké účinky LSD podceňovány a látka je zaměňována s rekreační drogou. Zvláštní vnitřní i vnější postupy přípravy subjektu je nutno dodržovat, LSD experiment se pro něj může stát významnou zkušeností. Špatné a nevhodné užívání způsobilo, že se z LSD stalo m é p r o b l é m o v é d í t ě.

Když se dívám zpětně na mou profesní kariéru abych nalezl vlivné události a rozhodnutí které eventuálně směřovaly mou práci k syntéze LSD, zjišťuji, že rozhodujícím krokem k cíli bylo mé rozhodnutí dokončit studia chemie. Jestliže by mé rozhodnutí bylo rozdílné, LSD, které mě učinilo známým po celém světě by nikdy nevzniklo. V rámci úplnosti vyprávění, jak bylo LSD objeveno, se musím také zmínit o mé kariéře chemika, protože s objevem LSD úzce souvisí.

Na jaře roku 1929, po ukončení svých studií na Curyšské univerzitě, jsem nastoupil do farmaceuticko-chemických výzkumných laboratoří firmy Sandoz v Basileji, jako asistent Prof. Artura Stolla, zakladatele a ředitele farmaceutického oddělení firmy. Vybral jsem si toto pracovní zařazení záměrně, protože mi poskytlo příležitost pracovat s přírodními produkty, zatímco další dvě basilejské chemické společnosti které mě nabízely zaměstnání, která spočívala ve složitou práci na poli syntetické chemie.

Téma mé doktorské práce, pod vedením curyšského profesora Paula Karrera mi poskytlo první skutečnou možnost věnovat se svým zájmům, rostlinné a živočišné chemii. Téma práce se týkalo využití gastrointestinálních šťáv slimáků lokalizovaných na vinicích, enzymatické degradace chitinu, strukturálního materiálu obsaženého v kuklách, křídlech a tykadlech hmyzu, korýšů a dalších nižších živočichů. Podařilo se mi derivovat chemickou strukturu chitinu z štěpných materiálů, degragací dusíkatých cukrů. Přeměna chitinu je analogií přeměny celulózy, stavební látky rostlin. Tohoto zajímavého výsledku jsem dosáhl po třech měsících výzkumné práce a doktorát obhájil s vyznamenáním.

V laboratoři profesora Stolla jsem objevil, že jsem schopen aktivně se podílet na chemických výzkumech. Důvodem proč Prof. Stoll založil farmaceuticko-chemickou laboratoř byla snaha izolovat aktivní složky (i.e., efektivní konstituenty) ze známých léčivých rostlin a vyrobit čisté vzorky těchto látek. Tento cíl je obzvláště zajímavý, protože v případě léčivých rostlin je obsah nebo potence účinných látek kolísavá a stanovit přesnou účinnou dávku je téměř nemožné. Jestliže je možno účinné látky vyrábět v čisté podobě a je možné je využít v farmaceutické praxi, potom můžeme stanovit závazné dávkování. Pokud si pamatuji, zvolil si Prof. Stoll za cíl studovat rostlinné substance z rostlin se známými léčivými účinky, jako je náprstník (Digitalis), ladoňka (Scilla maritima) a žitný námel (Claviceps purpurea nebo Secale cornutum), ale jejichž nestálost a neurčitelné dávkování neumožňovalo širší uplatnění v medicíně, nicméně byly v malé míře lékaři jako léčiva užívány.

Hlavní aktivní látka ladoňky patří do skupiny kardioaktivních glykosidů (glykosidy jsou látky jejichž významnou složkou jsou cukry) a slouží ke stejnému účelu jako náprstník, totiž k léčbě nedostatečné srdeční činnosti. Kardioaktivní glykosidy jsou extrémně účinné látky. Protože rozdíl mezi terapeutickou a toxickou dávkou je velmi malý, bylo obzvláště zajímavé stanovit na základě čistoty komponentů přesné dávkování.

Ergotamin, objevený Stollem, byl první alkaloid námele získaný v čisté podobě. Ačkoliv byl ergotamin pod názvem Gynergen rychle zaveden na trh, jako hemostatické léčivo v porodnictví a jako lék na migrénu, chemické výzkumy námelu v laboratořích Sandozu byly ukončeny téměř okamžitě po uskutečněné izolaci ergotaminu a stanovení jeho chemického vzorce. Mezitím, na počátku třicátých let anglické a americké laboratoře počali pracovat na stanovení chemických struktur dalších námelových alkaloidů. Objevili nový, ve vodě rozpustitelný alkaloid, který byl izolován z matečného roztoku, používaného při výrobě ergotaminu. Z tohoto důvodu jsem se domníval, že je nejvyšší čas, aby laboratoře Sandozu obnovily svá chemická zkoumání námelových alkaloidů, pokud nechtějí ztratit svou dosavadní důležitou vedoucí úlohu na poli farmaceuticko- lékařských výzkumů.

Jako pomoc při vyhledávání doplňujících informací o námelu doporučuji podrobnější publikace, zejména monografii G. Bargera, Námel a ergotismus (Ergot and Ergotism, Gurney and Jackson, London 1931) a mou knihu Námelové alkaloidy (A.Hofmann, Die Mutterkornalkaloide, F. Enke Verlag, Stuttgart, 1964). První publikace je klasickou prezentací historie drogy, zatímco druhá klade důraz na chemické aspekty námelu.

Námel je produkt houby (Claviceps purpurea), která parazituje na žitu a v menší míře na jiných druzích obilnin a divokých trav. Zrna napadené obilniny jsou nejprve světlehnědě až fialově nepravidelně flíčkované (sclerotia) a poté se mění v křivé lusky přilepené na klasu. Botanicky je tento jev označován jako kornatění. Zimní forma námelové houby se nazývá sclerotium. Žitný námel (Secale cornutum) je druh námele užívaný v lékařství.

Námel se poprvé objevuje na scéně dějin v ranném středověku, jako příčina současných masových otrav tisíců osob .Nemoc, jejíž souvislost s námelem byla po dlouhý dobu nejasná se vyskytovala ve dvojí formě. První formou je sněť (ergotismus gangraenosus) a další forma je kunvulzivní (ergotismus convulsivus). Lidové názvy ergotismu jako "mal de ardents", "ignis sacer" "heilige Feuer" "St. Anthony`s fire" nebo "svatý oheň", spíše odpovídají sněťové podobě choroby. Svatým patronem obětí ergotismu je Svatý Antonín a hlavním úkolem řeholníků Řádu Sv. Antonína byla léčba těchto pacientů.

Donedávna byly epidemie námelových otrav častým jevem mnoha evropských zemí včetně rozsáhlých oblastí Ruska. Agrokulturní rozvoj sedmnáctého století, sériová výroba chleba, který obsahoval námel byly hlavní příčinou četných hromadných epidemií ergotismu v nezmenšené míře. Poslední velká epidemie ergotismu se přihodila v letech 1926-1927 v oblastech jižního Ruska. (Masová otrava obyvatel jihofrancouzského města Pont-St.Esprit v roce 1951, kterou podle mnoha novinářů způsobil chléb upečený z námelem infikovaného obilí, nebyla ergotovou otravou, ale spíše byla způsobena ošetřením setby dezinfekčním přípravkem obsahujícím sloučeniny rtuti.)

První zmínka o léčebném použití námelu jako ekbolika (léku vyvolávající porod) se nachází v herbáři Adama Lonitzera (Lonicerus), působícího ve Frankfurtu nad Mohanem, z roku 1582.

Ačkoliv je užívání námelu v porodnictví Lonicerem uváděno, až do roku 1808, kdy oficiálně vstoupil do akademického lékařství prací amerického lékaře Johna Staernse nazvané "Putvis Parturiens, a Remedy for Quickening Childbirth" (Putvis Parturiens, Pomoc k urychlení porodu), nebyl používán a dnes jako ekbolikum již není užíván. Lékařští praktici tuto praxi rychle opustili, protože si uvědomovali velká nebezpečí pro děti, především vzhledem k neurčitému dávkování a k vedlejšímu účinku předávkování, uterinálnímu spasmu (děložní křeč). A konečně, užívání námelu v porodnictví bylo zastaveno, protože vyvolával poporodní krvácivost rodičky (postpartum hemorrhage).

To, že nebyl námel uznán jako rozmanité léčivo (pharmacopoeias) během první poloviny devatenáctého století bylo prvním krokem vedoucím ke snaze o izolaci aktivních látek drogy. Avšak všichni vědci se v průběhu prvních sta let o tuto izolaci pokoušeli bezúspěšně. V roce 1907 angličtí vědci G.Barger a F.H. Carr byly první, kdo úspěšně izolovali aktivní alkalický preparát, který pojmenovali ergotoxin, protože byl o mnoho více toxický nežli námelové kultury používané terapeuty. (Tyto preparáty nebyly homogenními, spíše se jednalo o směsi rozličných alkaloidů, tak jak se ukázalo o třicet pět let později.)

Nicméně farmakolog H.H. Dale objevil, že ergotoxin mimo zřetelných uterotonních účinků, působí také jako antagonista aktivit adrenalinu v autonomním nervovém systému, což potvrzuje možné terapeutického využití námelových alkaloidů.

Počátkem roku 1930 počala nová éra výzkumu námelu. Jak jsem již předeslal anglické a americké laboratoře počaly výzkumy směřující k určení chemické struktury námelových alkaloidů. W.A. Jacobsovi a L.C. Craigovi z Rockefellerova institutu v New Yorku se podařilo chemickým štěpením izolovat a charakterizovat základní stavební jednotku všech námelových alkaloidů. Nazvali ji kyselinou lysergovou. Hlavním impulsem pro výzkum, jak chemický tak lékařský byla současná simultánní a zcela nezávislá publikace specifikace izolace uterotonické a hemostatické podstaty nově objevené látky a to hned čtyřmi institucemi najednou, včetně Sandozské laboratoře, Objevená látka, alkaloid s poměrně jednoduchou strukturou byla A. Stollem a E. Burckhardtem pojmenována ergobasin (syn. ergometrin, ergonovin).

W.A. Jacobs a L.C. Craig chemickou degradací ergobasinu získaly kyselinu lysergovou a aminoalkohol propalaminu, jako štěpný produkt.

Nezbytností pro tyto studie bylo získat kyselinu lysergovou chemickým rozkladem nějakého dalšího námelového alkaloidu. Poněvadž jsem měl v ryzí podobě k dispozici pouze ergotamin a farmaceuticko-výrobní oddělení firmy jej produkovalo v kilogramových množství, nakonec jsem jej do počátku svých výzkumů zvolil. Získal jsem 0.5 gm ergotaminu od pracovníků výroby. Když jsem zasílal vnitřní objednávku prof. Stollovi k spolupodepsání, objevil se v mé laboratoři a napomenul mě. " Jestliže chceš pracovat s alkaloidy námele, měl by si se seznámit s technikou mikrochemie, takové velké množství mého drahého ergotaminu ti pro tvé experimenty obstarat nemohu."

Oddělení výroby užívalo k extrakci ergotaminu námel švýcarského původu, vykupovalo portugalský námel, který poskytoval amorfní alkalické preparáty odpovídající shora zmíněnému ergotoxinu, prvně vyrobeném Bargerem a Carrem. Nakonec jsem se rozhodl použít při syntéze kyseliny lysergové méně dražší materiál. Alkaloidy takto získané, jsem před štěpením na kyselinu lysergovou, dále čistil. Poznatky, získané v průběhu čistících procesů mi vnukly myšlenku že ergotoxin může být míšen,lépe než použít nějaký homogenní alkaloid je mísit jej s několika dalšími rozličnými alkaloidy. O tomto objevu budu hovořit rozsáhleji v příštích kapitolách.

Na tomto místě musím krátce odbočit, abych popsal podmínky a technické pomůcky, které byly tehdy k dispozici. Tato poznámka se může jevit zajímavou pro dnešní generaci pracovníků chemicko-průmyslových výzkumů, kteří jsou zvyklí na daleko lepší pracovní podmínky

Byly jsme velmi skromní. Jednotlivé laboratoře byly vybaveny se zřetelně vyjimečnou extravagancí. V průběhu prvních šest let mého působení u firmy Sandoz jsem se dělil o prostory laboratoře s dvěmi dalšími kolegy. Byly jsme tři chemici, přičemž každý si byl zároveň asistentem a pracovali jsme v jedné místnosti najednou na třech rozdílných výzkumech. Dr. Kreis pokračoval ve výzkumech kardiačních glykosidů, Dr. Wiedemann, který nastoupil do Sandozské laboratoře v stejný čas jako já, zkoumal listový pigment nazývaný chlorofyl a konečně já jsem se zabýval námelovými alkaloidy. Laboratoř byla vybavena dvěmi parními lázněmi doplněnými odtokovými ventily , které byly mnohem méně účinné, nežli ventilace plynových hořáků. Když jsme požadovali, aby tyto přístroje byly rozšířeny o pořádnou ventilaci, náš šéf nás odmítl s tím, že když dosavadní ventilace plynových hořáků postačovala Prof. Willstatterovi, musí stačit i nám. V průběhu posledního válečného roku První světové války pracoval totiž profesor Stoll v Berlíně a Mnichově jako asistent světově proslulého chemika a laureáta Nobelovy ceny profesora Richarda Willstattera a pracoval s ním na základním výzkumu chlorofylu a jeho asimilace s oxidem uhličitým. Stěží bylo možné diskutovat s profesorem Stollem, aniž by se s úctou nezmínil o profesoru Willstatterovi a jejich společné práci.

Techniky pracovních postupů dostupné chemikům, kteří se zabývali na počátku třicátých let organickou chemií byly v podstatě tytéž, jaké využíval Justus von Liebig o sto let dříve. Nejzajímavějším pokrokem bylo zavedení Preglovy mikroanalýzy, která umožňuje bezpečně zjistit složení sloučeniny ze vzorku o hmotnosti několika miligramů, zatímco před tím jste k té samé činnosti potřebovali vzorky v centigramovém množství. Dnešní chemik má k dispozici jiné fyzikálně-chemické techniky, techniky,které jsme k dispozici neměli, techniky, mnohem efektivnější a rychlejší, techniky, které poskytují tvůrčímu výzkumu mnohem více možností při objasňování struktur látek a které zcela změnily způsob práce chemika.

Při výzkumech glykosidů Scilly a při prvních studiích námelových alkaloidů jsem stále používal staré separační a purifikační techniky užívané za časů Liebiga: zlomkovou extrakci, zlomkovou precipitaci, zlomkovou krystalizaci a další podobné techniky. Zavedení sloupcového chromatografu bylo prvním zajímavým přínosem do technik laboratorní chemie, který jsem mohl ale plně ocenit až při mých pozdějších výzkumech. Při určování struktury látky, kterou je v současnosti možno provést rychle, elegantně a spolehlivě využitím spektroskopických metod (UV,IR,NMR) a rentgenovou krystalografií, jsem se musel spokojit se starými laboratorními technikami jakými jsou chemické rozklady a derivace.

Kyselina lysergová je prokazatelně nestálou sloučeninou a je velmi obtížné ji odpoutat od zásaditého kmene. V technice zvané Curtiusova syntéza jsem konečně nalezl metodu použitelnou pro kombinaci kyseliny lysergové s aminy. S pomocí této metody jsem postupně vyrobil velké množství komponentů kyseliny lysergové. Kombinací kyseliny lysergové s aminoalkoholem propalaminu jsem získal sloučeninu, která byla identická s alkaloidem obsaženým v přírodním námelu, ergobasin. Touto syntézou byl poprvé uměle vyroben námelový alkaloid. Tento objev nebyl zajímavým pouze pro vědeckou veřejnost, jako potvrzení chemické skladby ergobasinu, ale měl také praktický význam, protože ergobasin, působící hemostaticky a uterotonicky, je v námelu obsažen ve velmi malém množství. Touto syntézou mohou být další alkaloidy, hojně se v námelu vyskytující, přeměněny v ergobasin, což je skutečnost velmi cenná pro porodnictví.

Po tomto prvním úspěchu práce s námelem jsem svá pozorování rozdělil na dva různé směry. Jako první cíl výzkumů jsem si uložil zdokonalit farmakologické vlastnosti ergobasinu obměnou kořene aminoalkoholu. Můj kolega Dr. J. Peyear za mé spolupráce vyvinul způsob produkce propanolaminu a dalších aminoalkoholů použitelný v průmyslové výrobě. Vskutku, substitucí propanolaminu obsahujícího ergobasin a dalšího aktivního aminoalkoholu nazývaného butanolamin, byla získána látka s vlastnostmi mnohem vhodnějšími k terapeutickému využití, nežli z přírodních alkaloidů. Tímto způsobem zdokonalený ergobasin se spolehlivými hemostatickými a uterotonickými vlastnosti, byl již světově využíván lékařskou veřejností, pod obchodním názvem Methergin a dodnes slouží v porodnictví jako hlavní léčivo při výše uvedených indikacích.

Další využití syntetických procedur k výrobě nových sloučenin kyseliny lysergové s uterotonickými vlastnostmi již bylo bezvýznamné, ale na základě její chemické struktury jsem předpokládal možnou syntézu dalších typů sloučenin kyseliny lysergové, použitelných ve farmakologii. V roce 1938 jsem vyrobil pětadvacátý derivát sloučenin kyseliny lysergové v sérii: diethylamid kyseliny lysergové, zkráceně, LSD-25 (Lyserg-saure-diathylamid), který byl původně vytvořen pro laboratorní využití.

Derivát jsem měl v úmyslu využít při získávání stimulansu oběhového a respiračního ústrojí, jako analeptikum. Stimulační vlastnosti diethylamidu kyseliny lysergové jsem předpokládal protože jeho chemická struktura je obdobná jako struktura dosud známých analeptik, zejména diethylamidu kyseliny nikotininové (Coramin). V průběhu testování LSD-25, které provádělo farmakologické oddělení Sandozu, tehdy stál v jeho čele profesor Ernst Rothlin, byly zjištěny silné účinky látky ovlivňující činnost dělohy a to asi v 70% potenci účinků ergobasinu. Zpráva zahrnující výsledky testování také mimoděk uvádí, že pokusné zvířata v průběhu narkózy byly velmi neklidné a v závěru je konstatováno: " protože nová substance nevzbuzuje žádný speciální zájem našich farmakologů a lékařů bylo testování v současnosti přerušeno." Následujících pět let nikdo po LSD-25 ani nevzdechl.

Mezitím jsem pokračoval na jiných výzkumech námelových alkaloidů. Prostředictvím purifikace ergotoxinu, postupu pro získání surovin vhodných k syntéze kyseliny lysergové, jsem si potvrdil, jak již jsem podotkl, že tyto alkalické sloučeniny nejsou homogenní, ale vhodné k míšení s dalšími rozdílnými substancemi. Nejistá homogenita ergotoxinu se hydrogenací dvou charakterově rozdílných hydrogenních produktů zvyšuje , zatímco pokud použijeme jednoduchou hydrogenaci stejnorodost vlastností alkaloidů ergotaminu se nemění. (Hydrogenace = zavedení hydorgenů). Rozšíření analytických výzkumů předpokládaných sloučenin ergotaxinu mě přimělo ke konečné separaci těchto alkalických sloučenin do tří stejnorodých složek. Jeden z těchto tří chemicky homogenních alkaloidů ergotoxinu se ukázal být identický s alkaloidem, který byl krátce předtím izolován ve výrobním oddělení a který A. Stoll a E. Burckhardt pojmenovali ergocristin. Další dva alkaloidy byly již zcela nové. První jsem pojmenoval ergocornin a druhý, protože byl izolován naposled a dlouho se ukrýval v matečské směsi, jsem pojmenoval ergokryptin (kryptos = skrytý). Později jsem objevil, že se ergokryptin vyskytuje ve dvojí rozdílné izomerické formě a pojmenoval jsem je jako alfa a beta- ergokryptin.

Zatímco současné výzkumné práce jsou téměř vždy vedeny týmem pracovníků, výzkum námelových alkaloidů, tak jak jsem popsal výše, byl čistě jen mou prací. Dokonce i další chemické postupy ve vývoji technik komerční produkce látek vzešly z mých rukou, t.j., konstruoval jsem postup syntézy objemnějších vzorků, které byly určeny pro klinické pokusnictví a konečně zdokonalením prvního postupu jsem stanovil principy masové produkce Metherginu, Hyderginu a Dihydergotu, včetně analytických kontrol pro výrobu prvních galenických forem těchto tří preparátů, jak ampulí, vodných roztoků, tak tablet. V té době jsem současně pomáhal, jako laboratorní asistent, pomocník a později mimo to jako druhý laboratorní asistent a technický chemik.

Podivná předtucha, kterou jsem pociťoval, mi našeptávala že tato sloučenina může mít trochu odlišné vlastnosti, nežli další objevené látky a přinutila mě, pět let po první syntéze, abych vyrobil LSD-25 ještě jednou a předal jej farmakologickému oddělení k dalším testům. Byl to neobvyklý postup, experimentální substance byly zpravidla definitivně staženy z výzkumného programu, jakmile nebyl zájem farmakologů projeven. Nicméně jsem na jaře 1943 opakoval syntézu LSD-25. Stejně jako poprvé i nyní jsem vyrobil pouze několik centigramů látky.

Ve finálním kroku syntézy, během purifikace a krystalizace diethylamidu kyseliny lysergové do tartarické formy (tartarická kyselá sůl), jsem byl donucen další práci přerušit z důvodu neobvyklého úkazu. Následující popis této události cituji ze zprávy, kterou jsem tehdy zaslal Profesoru Stollovi.

Za dodržování extrémní bezpečnosti jsem začal plánovanou sérii pokusů s daleko menším množstvím látky, nežli bylo množství u kterého jsem předpokládal nějaké účinky, s ohledem na známé účinné dávky námelových alkaloidů a to množstvím 0,25 mg (mg = miligram = tisícina gramu) tartrátu diethylamidu kyseliny lysergové. Citace, uvedená níže, je přepis mého záznamu o prováděných experimentech, tak jak jsem je zaznamenal do svého laboratorního deníku 19. dubna 1943.

Požádal jsem se svého laboratorního technika, který byl o sebepokusech informován, zdali by mě doprovodil domů. Jeli jsme na kolech, auto nebylo k dispozici, protože za války bylo jejich používání právně omezeno. V průběhu cesty se můj stav hrozně změnil. Vše co jsem viděl kolísalo a bylo pokrouceno, jako když se díváte do křivého zrcadla. Ačkoliv mi můj asistent později říkal, že jsme jeli vcelku rychle, měl jsem pocit, že se nemohu pohnout z místa. Když jsme konečně zdrávi a v pořádku dorazili domů, byl jsem sotva schopen požádat svého kolegu, aby našeho rodinného lékaře a poprosil sousedy o mléko.

Protože se závratě a mdloby projevovaly velmi ostře a nemohl jsem se déle udržet na nohách, lehl jsem si na sofa. Mé okolí se okamžitě začalo přetvářet do děsivých podob. Vše v místnosti vířilo a familiárně známé předměty a věci nabývaly groteskně hrozivých tvarů. Nepřetržitě se pohybovaly, jako by byly poháněny nějakým skrytým neklidem. Žena, kterou jsem takřka rozpoznal, mě podala mléko, v průběhu večera, jsem vypil více než dva litry. Nejevila se mi vůbec jako paní R., ale jako zlovolná, vychytralá čarodějnice v barevné škrabošce.

Ještě horší, nežli tyto démonické transformace okolního světa byly proměny které jsem pociťoval uvnitř mého já. Každé použití mé vůle, každý pokus ukončit tento rozpad okolního světa a rozklad mého ega byl provázen zřetelným neúspěchem. Démon, který mě přepadl, se usadil v mém těle, mysli i duši. Vyskočil jsem a zařval, chtěje se osvobodit, ale klesl jsem bezvládně zpět na pohovku. Látka, se kterou jsem chtěl provádět pokusy, mě porazila. Démon opovržlivě ovládl mou vůli. Hrozně jsem se bál, že jsem se zbláznil. Byl jsem vržen do jiného světa, jiného místa, jiné doby. Mé tělo se zdálo být bez života, bez citu, cizí. Byl jsem mrtev? Tenkrát jsem věřil že jsem mimo něj, zřetelně jsem se cítil jako vnější pozorovatel celé tragédie stavu vlastního já. Nemohl jsem takto opustit svou rodinu. (Moje žena a naše tři děti ten den odjeli na návštěvu do Lucernu, k manželčiným rodičům.) Mohly by vůbec pochopit, že přestože jsem neexperimentoval bezmyšlenkovitě a nezodpovědně, ale raději s co největší opatrností, že právě tyto závěry byly nečitelné? Mé obavy a zoufalství zintenzívněly, nejen protože by mladá rodina ztratila svého otce, ale také jsem se děsil představy, že bych opustil svou vědeckou chemickou práci, která pro mě mnoho znamenala, na polovic úspěšné cesty, se slibem dokončení prací, který jsem dal firmě.

Další úvahy nabývaly tvarů, úvah plných hořké ironie, Jestliže bych byl nyní donucen opustit tento svět předčasně, bylo by to protože jsem to byl já, kdo přivedl diethylamid kyseliny lysergové na svět. Když po nějakém čase přijel doktor, vrchol mého malomyslného stavu byl již za mnou. Můj asistent ho informoval o mých sebeexperimentech, já jsem nebyl schopen sestavit kloudnou větu. Zmateně zakroutil hlavou, po mém pokusu vylíčit smrtelné nebezpečí okupující mé tělo. Jeho pozorování nezachytilo jediný nenormální symptom, až na extrémně rozšířené panenky. Puls, krevní tlak, respirace vše bylo v pořádku. Závěrem prohlásil, že nevidí důvod, předepisovat jakýkoliv lék. Místo toho mě přenesl do mé postele u které zůstal hlídat. Pomalu jsem se vracel zpět z bláznivého, nepříbuzného světa do konejšivé každodenní reality. Hororové vize slábly, začal jsem pociťovat štěstí a vděčnost, přirozené vnímání a uvažování se mi navrátilo a začal jsem být přesvědčen, že nebezpečí šílenství je přesvědčivě zažehnáno. Ponenáhlu jsem se mohl těšit bezpříkladnými barvami a hrou tvarů, která umíněně probíhala za mýma zavřenýma očima. Kaleidoskopické, fantastické výjevy se míhaly, přetvářely do pestrobarevných tvarů, sami se otevíraly a zavíraly do kružnic a spirál, explodovaly do tvarů barevných fontán, samostatně se přeskupujících a hybridujících v neustálých záplavách. Velmi nápadným jevem byla transformace každého zvuku jako je zvuk kliky od dveří, nebo projíždějícího automobilu do opticky vnímatelného vjemu. Každý zvuk vytvářel živě proměnlivý obraz s odpovídajícím tvarem a barvami. Pozdě večer se moje žena vrátila z Lucernu. Kdosi ji již informoval po telefonu, že trpím mysterickým rozpadem osobnosti. Okamžitě se vrátila domů a děti zanechala u svých rodičů. Ve chvíli jejího příjezdu jsem byl dostatečně uzdraven, abych ji mohl vyprávět sám co se přihodilo. Vyčerpán jsem usnul.

Tento sebeexperiment prokázal, že LSD-25 je psychoaktivní látkou s mimořádnými schopnostmi a silou. Nebylo mi známo, že by existovala nějaká další látka, která by vyvolávala tak hluboké změny psychiky v tak extrémně nízkém dávkování a která by způsobovala tak dramatické změny v lidském vnímání skutečnosti a našeho prožívání vnějšího a vnitřního světa. Zdá se, že daleko nejdůležitější bylo, že jsem si mohl zapamatovat celou mou LSD inebriaci do každičkého detailu. Tento fakt mohl znamenat pouze jedno, a to, že vjemová funkčnost paměti není narušena ani na vrcholu LSD intoxikace, navzdory hlubokému pocitu rozkladu běžného vnímání světa. Po celé trvání experimentu jsem si uvědomoval svou úlohu v něm samém, ale navzdory uvědomování si svého stavu, jsem nemohl, ačkoliv bych chtěl, setřást ze sebe LSD svět. Vše jsem prožil jako skutečnou realitu, jako alarmující realitu, varující, protože obrazové vjemy okolí, důvěrně známého okolí každodenní reality, byly stále uchovány v paměti pro pozdější srovnání.

Další překvapující aspekt účinků LSD byla jeho schopnost navozovat dalekosáhlé, silné stavy opojení bez následné kocoviny, ale zcela naopak, následující den po požití LSD jsem se cítil, jak již jsem předeslal, velmi dobře jak po psychické, tak i fyzické stránce. Uvědomoval jsem, že LSD, jako nová účinná látka, může být pro tyto vlastnosti využita nejen ve farmakologii, neurologii a hlavně ve psychiatrii, ale že zaujme i zúčastněné specialisty. Tehdy jsem neměl ani podezření, že by tato nová látka, užívaná pod kontrolou lékařské vědy, mohla být zneužita jako inebriant drogovou kulturou. Protože můj sebeexperiment odhalil hrozivé, démonické vlastnosti LSD, poslední věc, kterou jsem mohl předpokládat byl fakt, že by tato látka byla vůbec někdy užívána jako snadno dosažitelná rekreační droga. Zmýlil jsem se, a kromě toho jsem si až mnohem později, po dalším experimentování s jinými pokusnými subjekty, mnohem menšími dávkami a za rozdílných podmínek, uvědomil významnou souvislost mezi LSD opojením a mými zážitky spontánního vizionářství.

Následujícího dne jsem napsal Prof. Stollovi výše citovanou zprávu o mé neobvyklém zážitku s LSD-25 a kopii jsem zaslal také Prof. Rothlinovi, řediteli farmakologického oddělení firmy. Jak jsem očekával, první reakce byly provázeny nevěřícným úžasem. Prof. Stoll, ihned telefonicky volaje z ředitelství, se mě ptal: " Zaručeně jsi se nepřevážil? Je tebou uváděná dávka skutečně korektní?" Profesor Rothlin, který mi také okamžitě volal, položil mi úplně stejnou otázku. Protože jsem látku dávkoval a vážil sám, byl jsem si stoprocentně jist správností uváděných údajů. Přesto jsem jejich oprávněné pochybnosti předpokládal, protože žádná z dosud známých látek podávaná v dávce zlomku miligramu, neprokazovala ani ty nejmenší účinky na lidskou psychiku a existence takového preparátu se zdála být téměř neuvěřitelnou. Sám profesor Rothlin a jeho dva kolegové byli prvními lidmi, kteří opakovali můj pokus, ovšem pouze s jednou třetinou dávky mnou použitou. Ale dokonce i v tomto dávkování byly účinky látky stále neobyčejně působivé a zcela fantastické. Všechny pochybnosti o pravdivosti mých tvrzení byly zamítnuty.

Protože prvé testování, prováděné o pět let dříve, se nezabývalo po prvém pokusu, dalšími účinky substance na laboratorní zvěř, byla po objevu mimořádných psychických účinků látky LSD-25 znovu započata série experimentální preparace a pokusů a to včetně účinků látky na živočichy. Největší měrou se na základních studiích účinků látky na živočichy zabýval Dr. Aurelio Cerletti z farmakologického oddělení firmy pod vedením Profesora Rothlina.

Předtím, než může být nová aktivní látka podrobena systematickým klinickým výzkumům s lidskými subjekty, musí být určeny účinky a vedlejší účinky na rozsáhlých datech farmakologických testů se zvířaty. Tyto pokusy musí stanovit přizpůsobivost organismu, schopnost organismu vylučovat částice sloučeniny a především toleranční hladinu a relativní toxicitu látky. Pokusím se popsat pouze nejzajímavější výsledky testování LSD na živočišných organismech a dalších inteligentních subjektech. Zmínka o výsledcích několika stovek farmakologických pokusů, pokud bych chtěl vymezit všechny dopady základních prací s LSD prováděných v Sandozských laboratořích na okolní svět, by mohla velmi překročit záběr této knihy.

LSD působí především na vyšší a nejvyšší sféry psychiky a intelektuálních funkcí mozku. Je tedy pochopitelné, že specifické účinky LSD mohly být určeny pouze u vyšších živočichů, ovšem přesné stanovení změn psychiky nemohlo být určeno u žádných zvířat, protože i když je možné psychické změny pozorovat, pokusné subjekty nemají možnost tyto změny vyjádřit. Z tohoto důvodu je možno u animálních subjektů rozeznat pouze relativně těžké psychické poruchy, zprostředkované výraznou změnou chování. Velikost užívané účinné dávky byla tedy podstatně vyšší, než efektivní dávka LSD určená pro lidské subjekty a bylo nutno přistoupit k dalším pokusům s vyššími živočichy, jako kočkami, psy a opy.

Zatímco myš intoxikovaná LSD vykazuje pouze motorické poruchy a změny lízacích návyků, kočka, kterou jsem pozorovaly, prokazovala mimo vegetativních symptomů, jako je ježení srsti (piloerekce) a nadměrné slinění i důkazu schopné projevy halucinací. Zvíře strnule zíralo před sebe a místo toho aby zaútočilo na myš, kočka jí nevšímavě opustila, nebo se před ní vyděšeně zastavila. Pozorováním chování psa který byl že pod vlivem LSD byl učiněn závěr, že také halucinuje.

Z ostatních druhů zvířat, na kterých bylo LSD testováno stojí za zmínku pouze výsledky pozorování akvarijních rybek a pavouků. Intoxikované rybky zaujímaly neobyčejné plavební polohy a pavouci počali spřádat podivné tvary pavučin očividně způsobené vlivem LSD. Při velmi nízkých dávkách měly pavučiny ještě lepší proporce a vlastnosti, než je obvyklé, avšak při vyšší dávce byly pavučiny hanebně upředeny jen v těch nejjednodušších a nejzákladnějších tvarech.

Toxicita LSD může být určena v různých hodnotách, pro různé druhy zvířat. Standardní toxická dávka (STD), neboli střední smrtelná dávka, odpovídá velikosti dávky po jejímž podání 50 % pokusných zvířat zemře. Všeobecně stanovit ji nelze, protože kolísá od jednoho živočišného druhu ke druhému. STD stanovená pro myš odpovídá množství 50-60 mgtkg intravenózně (tzn. 50 až 60 tisícin gramu LSD na kilogram živé váhy injekčně v roztoku do žíly). U krys je STD 16,5 mg/kg (kapky) a u králíka 0,3 mg/kg. Slon, kterému byla podána dávka 0,297 gramu LSD pošel během několika minut. Váha tohoto jedince byla dodatečně zjištěna (5 tun) a odpovídá smrtelné dávce 0,06 mg/kg (0,06 tisícin gramu na kilogram tělesné váhy). Protože tato hodnota mohla být zjištěna pouze jednou, nemohla být zobecněna, ale přinejmenším jsme mohli dojít k závěru, že největší suchozemské zvíře reaguje na LSD velmi citlivě , proto smrtelná dávka pro slona musí být tisíckrát menší než pro myš. Mnoho zvířat, kterým byla podána smrtelná dávka LSD, zemřelo na zástavu dechu. Uvědomění si, že nepatrná dávka substance způsobuje smrt pokusných zvířat, může vzbudit dojem, že LSD je velmi toxickou látkou. Avšak, srovnáme-li zvířecí smrtelnou dávku s účinnou dávkou pro člověka, která odpovídá hodnotám 0,0003 - 0,001 mg/kg (Od 0,0003 do 0,001 tisícin gramu na kilogram tělesné váhy), zjistíme, že LSD je látka s extrémně nízkou toxicitou. Pouze 300 až 600-ti násobek běžné dávky, což odpovídá smrtelné dávce pro králíka, nebo 50000 až 100000-ti násobek běžné dávky, což je ekvivalent smrtelné dávky pro myš, může způsobit fatální důsledky pro lidský organismus. Tato srovnání relativní toxicity LSD, předkládaná jako odhady řádových veličin určených terapeutickými indexy (tzn. porovnáním mezi účinnou a smrtelnou dávkou) jsou, jak připouštím, smysluplné pouze u stejných druhů laboratorních subjektů. A zároveň takovéto srovnání nelze v tomto případě provést, protože smrtelná dávka LSD pro člověka je neznáma. Jak vím, nebyl dosud zveřejněn žádný případ přímé otravy LSD. Množství případů otrav s fatálními důsledky, přičítanými LSD jsou sice uváděny, ale tyto neštěstí, včetně sebevražd, mohou být látce přisuzovány právě z důvodu stavů mentální dezorientace postižených. Nebezpečí LSD nespočívá v toxicitě, ale nepředvídatelnosti psychických účinků látky.

Je tomu již několik let co vědecká literatura a také lživý tisk publikovaly zprávu, že LSD může údajně způsobit poruchy chromozómů nebo jiného genetického materiálu, avšak tento vedlejší účinek byl pozorován pouze v individuálních případech. Následná rozsáhlá šetření, v statisticky významném počtu případů, neprokázaly žádnou souvislost mezi chromozómovými anomáliemi a LSD medikací. Obdobné nesmysly byly publikovány o deformacích fetusu, způsobených LSD. Při experimentech se zvířaty jsme skutečně docílily podáváním extrémně vysokých dávek LSD deformace plodu, ale tuto skutečnost nelze potvrdit pro dávky užívané lidskými bytostmi. Za výše zmíněných podmínek lze prohlásit, že každá neškodná látka způsobuje nějaké poruchy. Přešetření uvedených individuálních případů deformit lidského plodu neprokázalo žádnou souvislost mezi užíváním LSD a těmito poruchami. A jestli skutečně existuje nějaká taková souvislost, může být atraktivní výstrahou pro těch několik miliónů lidí co v současnosti LSD užívá.

LSD je látka jednoduše vstřebatelná gastrointestinálním traktem. Je tedy zbytečné, až na speciální výjimky, podávat LSD injekčně. Pokusy s radioaktivně označeným LSD, které byly prováděny na myších, prokázaly, že intravenózně podané LSD se velmi rychle rozpadne v krevním oběhu na malé částice, které jsou poté rovnoměrně distribuovány po celém organismu. Neobvykle nízká koncentrace LSD byla objevena v mozku, kde se hromadí v určitých centrech středního mozku odkud hraje svou roli v regulaci emocí. Právě tato zjištění naznačila jak jsou lokalizovány jisté duševní funkce v mozku.

Protože psychické účinky LSD přetrvávají i ve chvílích, kdy již není v organismu možné látku detekovat, můžeme se domnívat, že LSD nepůsobí přímo, ale že je spíše spouštěčem určitých biochemických, neurofyziologických a psychických mechanismů, které vyvolají stavy inebriace, které přetrvávají i v případě absence účinné látky.

Velmi zajímavou farmakologickou vlastnost LSD objevil Angličan J.H. Gaddun, a to, že LSD je serotoninovým blokátorem. Serotonin je látka, podobná hormonům, nacházející se v různých orgánech teplokrevných živočichů. Koncentrován ve středním mozku, hraje serotonin důležitou roli v šíření impulsů určitými nervy a tedy i v biochemii duševních funkcí. Fakt, že LSD narušuje přirozené funkce serotoninu bylo nějaký čas uváděno jako vysvětlení mechanismu jeho účinků na psychiku. Brzy bylo prokázáno, že další deriváty LSD (jejich chemická struktura byla mírně odlišná), inhibují účinky serotoninu právě tak silně, nebo ještě silněji, než nepřeměněné LSD a přesto nevykazují žádné halucinační schopnosti. Účinek LSD jako serotoninového blokátoru není postačujícím vysvětlením jeho halucinace schopných účinků.

Když je v rámci farmaceuticko-chemického výzkumu, prostřednictvím izolace drogy z rostlinného nebo živočišného organismu, nebo jako v případě LSD syntetickou výrobou, objeven nový typ účinné látky, pokouší se chemici alterací molekulární struktury látky zhotovit další nové sloučeniny s podobnými a snad i dokonalejšími vlastnostmi, nebo látky s jinými cennými účinky. Tyto procesy nazýváme achemickou modifikací typu účinné látky.

Brzy po objevu psychických účinků LSD mě byli přiděleny dva spolupracovníci, kteří spolu se mnou prováděli na velmi všeobecném základě práce na chemické modifikaci LSD a další výzkumy na poli námelových alkaloidů. V dalším průzkumu chemického složení námelových alkaloidů, jako druhu peptidů, do kterého spadá ergotamin a alkaloidy ergotoxinové skupiny pokračoval Dr. Theodor Petrzilka. Já, společně s Dr. Franzem Troxlerem jsem vyráběl obrovské množství od LSD chemicky odvozených látek a pokoušeli jsme se proniknout hlouběji do skladby kyseliny lysergové, neboť američtí vědci již navrhli její strukturální vzorec. V roce 1949 se nám podařilo opravit tento vzorec a specifikovat platnou strukturu atomu společného pro všechny námelové alkaloidy včetně LSD.

Výsledky výzkumů peptidických alkaloidů včetně kompletních chemických vzorců těchto sloučenin byly publikovány v roce 1951.

Další spolupracovník, Dr. Paul A. Stadler byl z velké části zodpovědný za optimalizaci těchto syntetických postupů, tak aby byly použitelné v procesech průmyslové výroby. Technologie syntetické výroby peptidů námelových alkaloidů při které byla užívána kyselina lysergová získávaná ze speciálních kultur námelových hub uchovávaných v nádržích má obrovský ekonomický význam a je užívaná jako výchozí materiál při výrobě léčiv Hyderginu a Dihydergotu.

Nyní se vrátím zpět k chemické modifikaci LSD. Mnoho derivátů LSD bylo zhotoveno, počínaje rokem 1945, ve spolupráci s Dr. Troxlerem, ale žádný neměl větší halucinační schopnosti větší než LSD. Vskutku i ty nejpříbuznější deriváty LSD vykazují, v tomto ohledu, podstatně menší účinky. Existují čtyři rozdílné možnosti prostorového uspořádání atomů v molekule LSD. V technickém názvosloví jsou rozlišovány předponami, vyjádřenými literami D a L. Právě z tohoto důvodu je daleko přesnější označovat LSD, jako diethylamid kyseliny D-lysergové. Podobně jsem též vyrobil a v obdobných sebepokusech ozkoušel další tři prostorově rozdílné formy LSD, diethylamid kyseliny D-izolysergové ( izo-LSD), diethylamid kyseliny L-lysergové (L-LSD) a diethylamid kyseliny L-izolysergové (L-izo-LSD). Poslední tři formy LSD nevykazovaly žádnou psychickou aktivitu do dávky 0,5 mg, která odpovídá dvaceti násobku hodnoty charakteristické účinné dávky LSD.

Sloučenina, velmi úzce spřízněná s LSD, monoetylamid kyseliny lysergové (LAE-23) je látkou etylové skupiny, která vznikne nahrazením přebytečného atomu atomu vodíku LSD ve struktuře diethylamidu vykazuje desetkrát menší psychoaktivní účinky, než LSD. Halucinogenní účinky látky jsou také zřetelně rozdílné a jsou charakterizovány narkotickou složkou. Tento narkotický efekt je ještě více zřetelnější u amidu kyseliny lysergové (LA-111), který vznikne přeskupením obou atomů vodíku ve sloučenině. Narkotické účinky LA- 111 a LAE-32, které jsem objevil při komparativním sebeexperimentu byly následně potvrzeny klinickým výzkumem.

Určité závěry o chemických modifikacích LSD učinily až lékařské výzkumy: LSD deriváty jsou obdařeny slabými, jestli vůbec nějakými halucinogenními vlastnostmi, ale místo toho byly odhaleny další vlastnosti LSD, rozšiřující možnosti jeho využití. Protože je LSD blokátorem neurotransmitteru serotoninu, (viz kapitola o farmakologických vlastnostech LSD), který hraje velkou roli v alergicko-zánětlivých procesech a též při zrodu migrény, jsou látky blokující serotonin velmi významné pro lékařská bádání. Pátrali jsem tudíž po derivátech LSD bez halucinogenních účinků, ale s velkými schopnostmi blokovat serotonin. První takovou látku jsme odhalili v bromo-LSD, která je známa v lékařsko-biologické vědě pod designací BOL-148.

Brzy po uskutečnění testování LSD na pokusných zvířatech byly započaty první systematická pozorování účinků látky na lidských pokusné subjekty. Tyto pokusy prováděl MUDr. Werner A. Stoll, syn profesora Artura Stolla, na psychiatrické klinice Curyšské univerzity a výsledky svého výzkumu publikoval v roce 1947 v odborném periodiku Schweizer Archiv fur Meurologie und Psychiatrie pod názvem Diethylamid kyseliny lysergové - fantastikum námelové skupiny (Lysergsaure-diathylamid, ein Phantastikum aus der Mutterkorngruppe).

Výzkum zahrnoval testování účinků látky jak na zdravých pokusných subjektech, tak na pacientech trpících schizofrenií. Dávkování, bylo podstatně menší, než ta kterou jsem požil při mém prvním sebeexperimentu, já požil 0,25 mg tartrátu LSD, pokusným osobám byly podávány dávky v rozsahu od 0,02 do 0,13 mg.

Tato základní práce předložila vědecký popis a základní charakteristiku průběhu intoxikace LSD a novou účinnou látku klasifikovala jako phantas a phantasticum, ale otázky terapeutické aplikace LSD nechala nezodpovězené.

Na druhou stranu Stollova práce zdůraznila mimořádně vysokou účinnost LSD při ovlivňování aktivit stopových látek vyskytujících se v organismu a zodpovědných za duševní poruchy. Další tematikou diskutovanou v této první publikaci byla bezpečnost aplikace LSD jako pomůcky v psychiatrii vhledem k jeho ohromné psychické aktivitě.

Obraz aktivity LSD získaný tímto prvním výzkumem nebyl pro vědu ničím novým. Z velké části je totožná s běžnou aktivitou meskalinu, alkaloidu který byl prozkoumán už na přelomu století. Mescalin je psychoaktivní látkou obsaženou v mexickém kaktusu Lophophora williamsii (syn. Anhalonium lewinii). Tento kaktus mohl být pojídán americkými indiány již za předkolumbovských časů a v současnosti je stále užíván jako svatá droga při náboženských ceremoniích. Historii této drogy, nazývané Aztéky peyotl barvitě popsal ve své monografii Phantastica (Verlag Georg Stilke, Berlin, 1924) L. Lewin. Alkaloid meskalin z kaktusu izoloval v roce 1896 A. Heffter a v roce 1919 E. Spath synteticky vyrobil a objasnil jeho chemickou strukturu. Byl to první halucinogen nebo fantastikum (jak tento druh účinné látky nazval Lewin), který byl k dispozici v čisté podobě, připouštějící studium chemicky vyvolaných změn smyslového vnímání, duševních iluzí (halucinací) a změněných stavů vědomí. V roce 1920 byly provedeny obsáhlé pokusy s meskalinem na živočišných i lidských pokusných subjektech a podrobně popsány K. Beringerem v jeho knize Der Meskalinrausch (Verlag Julius Springer, Berlin, 1927) .Protože výsledky těchto výzkumů neprokázaly žádnou vlastnost, která by umožňovala aplikovat meskalin jako léčivo, zájem o tuto účinnou látku opadl. S objevem LSD, výzkum halucinogenů získal na nové intenzitě. Novinka LSD jako soupeř meskalinu, měla vysokou účinnost spočívající v rozdílných řádových veličinách.Pro srovnání,zatímco aktivní dávka meskalinu se pohybuje v rozmezí od 0,2 do 0,5 g,dávka LSD od 0,00002 do 0,0001 g, jinými slovy LSD je 5000 až 10000 účinnější než meskalin. Unikátní postavení LSD mezi psychofarmaceutiky není způsobeno pouze kvantitativně vysokou účinností, ale má také kvalitativní význam manifestovaný vysoce specifikovanou účinností směrovanou výslovně na lidskou psýché. Je tudíž možno předpokládat, že LSD ovlivňuje nejvyšší řídící centra psychických a intelektuálních funkcí.

Psychické účinky LSD které jsou způsobovány minimálním množstvím látky jsou též vyloženě významuplné a mnohotvárné v jeho toxické alteraci mozkové činnosti. Jestliže by LSD účinkovalo pouze prostřednictvím toxického působení na mozek, potom by mohl prožitek s LSD mít pouze psychopatologický význam bez jakéhokoliv významu pro psychologii a psychiatrii. Naopak, velkou roli hraje, jestliže mohou být pokusně demonstrovány změny vodivosti nervů a vlivy LSD na aktivitu nervových zakončení (synapsí). To by mohlo znamenat, že vlivem na lidský extrémně komplexní systém vzájemných nervových křížových spojů a synapsí mezi několika miliardami mozkových buněk je ovlivňována závislá činnost vyšší nervové soustavy a funkcí rozumu. Toto by mohla být slibná oblast výzkumu při zkoumání a hledání vysvětlení základních principů činnosti LSD.

Povaha účinků LSD může umožňovat nesčetné možnosti medicínsko-psychiatrického použití, tak jak ukazují přelomové studie W.A. Stolla. Sandoz tudíž vyrobil tuto novou účinnou látku, předal ji k dispozici výzkumným ústavům a lékařům, jako experimentální drogu pod obchodním názvem Delysid (D - Lysergsaure-diethylamid, který jsem navrhl. Dále uvedený prospekt, který firma nechala vytisknout, zdůrazňuje bezpečné použití látky při dodržování nezbytných opatření.

Při inebriaci LSD se obvyklé nazírání na svět podrobuje hlubinné transformaci a rozkladu. Spojení mezi nimi je vratké nebo dokonce suspenzováno Já-ty bariérou. Pacientům, kteří se zmítají v cyklických egocentrických problémech, může tato vlastnost drogy pomoci uvolnit se ze svého uzavření a fixace. Výsledně může LSD zdokonalit komunikaci pacienta s lékařem a zbavit strachu z účinků psychoterapie. Vliv LSD směruje k zvýšená sugestibilitě pacienta.

Dalším významná psychoterapeutická vlastnost intoxikace spočívá v tendencích zapomínat nebo potlačovat obsah zážitku při návratu do běžného stavu vědomí. Traumatické příhody, kterých je v průběhu psychoanalýzy dosahováno se stávají pro psychoterapeutickou léčbu dosažitelné. Množství příhod,od nejrannějšího dětství, které se přihodily v průběhu života pacienta jsou v průběhu psychoanalýzy pod vlivem LSD osvěženy, tak aby mohly být lékaři přetlumočeny. Tato skutečnost ovšem neznamená, že se jedná o obyčejnou rekolekci vzpomínek, ale spíše o jejich skutečné oživení, nikoliv reminiscenci, ale reviviscenci, jak bylo popsáno francouzským psychiatrem Jeanem Delayem.

V průběhu jedné metody léčby, která byla používána v evropských klinických zařízeních a která byla pojmenována jako psycholytická terapie, byly podávány mírně silné dávky LSD v průběhu několika pravidelně po sobě následujících sezení. Subsekventní LSD sezení jsou prováděny individuálně mimo skupinová sezení a prostřednictvím výrazové terapie, kreslením a malováním. Termín psycholytická terapie byl prosazován Ronaldem A. Sandisonem, jungiánsky orientovaným anglickým terapeutikem a průkopníkem klinických výzkumů LSD. Kořen -lysis nebo -lytic označuje přerušování napětí a konfliktních stavů lidské psyché.

Druhá metoda LSD terapie, která byla oblíbena terapeuty ve Spojených státech spočívala v podání jedné velmi vysoké dávky LSD (0,3 až 0,6 mg.), která byla aplikována následně po intenzivní psychologické přípravě pacienta. Touto metodou označovanou jako psychedelická terapie se terapeuti pokoušeli navodit šokujícím účinkem LSD u pacienta mysticko-náboženské prožitky. Tyto prožitky mohly sloužit jako počáteční cíl pro restruktualizaci a léčbu pacientovy osobnosti v průběhu doprovodné psychoterapeutické léčby. Termín psychedelic, může být překládán jako "odhalení mysli" nebo "rozšíření vědomí" byl zaveden Dr.Humphrey Osmondem, průkopníkem LSD terapie ve Spojených státech.

Zřejmou výhodou LSD, jako drogy usnadňující psychoanalýzu a psychoterapii, jsou jeho původní vlastnosti, diametrálně odlišné od účinků trankvilidních typů psychofarmak. Zatímco trankvilizéry jsou náchylné k ukrývání pacientových problémů a rozporů, redukcí jejich projevů a vážnosti, LSD je právě naopak odhaluje a nutí pacienta uvolnit je z hloubky nevědomí. Toto ozřejmění problémů a rozporů naopak umožní daleko širší přístup lékaře při psychoterapeutické léčbě.

Psychoterapeutická a psychoanalytická vhodnost a úspěšnost LSD jsou doposud živnou půdou sporů v profesionálních kruzích. Úplně to samé jako o vlastnostech LSD, může být současně řečeno i o jiných metodách používaných psychoatrickou vědou, jako jsou elektrošoky, inzulínové terapie nebo psychochirurgie, které jsou nadto mnohem rizikovější než použití LSD, které může být s ohledem na vhodné použití prakticky bezpečnější.

Protože represivní účinky LSD, nebo prožitky způsobující zapomnění mohou způsobit značně rychlou změnu stavu mysli, délka trvání terapie může být zkrácena na odpovídající potřebnou délku. Právě tato redukce délky trvání terapie se pro mnoho psychiatrů stává nevýhodou. Jsou přesvědčeni, že unáhlené propuštění pacienta po nedostatečně dlouhé délce trvání psychoterapeutické léčby způsobuje krátkodobější působení terapie, včetně zpomalení procesu návratu stavu vědomí traumatickým prožitkem.

Psychotická a zvláště pak psychedelická terapie vyžaduje důkladnou přípravu pacienta na průběh LSD sezení a varování ho nebo jí před strachem z neznámého nebo nepříbuzného. Pouze tak lze docílit bezpečně pozitivní interpretace sezení. Výběr vhodných pacientů je také možný, protože ne všechny typy psychických poruch je možno dobře léčit touto metodou. Plné odborné znalosti a zkušenosti jsou předpokladem úspěšného používání LSD.

Druhá indikace možného použití LSD uvedená na prospektu Delysidu vydaným Sandoz Ltd. je použití při experimentálních výzkumech podstat psychóz. Tato úvaha vzešla vzhledem ke skutečnosti, že mimořádné stavy vědomí pokusně navozované zdravým pokusným subjektů pomocí LSD jsou prolehlivě similární s mnoha projevy duševních poruch. V ranných dobách výzkumu LSD, bylo dosti často zdůrazňováno, že účinky LSD způsobují cosi jako druh "modelové psychózy". Tyto úvahy byly zamítnuty, protože rozsáhlé komparativní výzkumy prokázaly existenci podstatných rozdílů mezi psychotickými projevy a projevy intoxikace LSD. Přesto je možné na modelu LSD psychózy bezpečně studovat deviace normálních psychických a duševních stavů a sledovat jím způsobené biochemické a elektrofyziologické alterace. Toto nám snad dává možnosti nového pochopení povahy psychóz. Podle spolehlivých teorií, mohou být rozmanité duševní poruchy způsobeny psychotoxickými produkty metabolismu, které jsou schopny, i ve velmi malém množství změnit funkce buněk mozku. LSD představuje látku která se v lidském organismu nevyskytuje, ale jejíž existence a účinky umožňují předpokládat, že nenormální metabolické produkty mohou existovat a že i v stopové kvantitě mohou způsobit mentální poruchy. Následně, pojetí biochemického původu duševních poruch získalo všeobecnou podporu a povzbuzení výzkumů vedených v tomto směru.

Jedno z možných lékařských využití LSD vyvolalo fundamentální etickou otázku a to možnost podávání látky umírajícím. Tyto praktiky vzešly z pozorování amerických klinik, jejichž rakovinou postižení pacienti trpěli silnými bolestivými stavy, které nebylo možno odstranit konvenční medikací mírnící bolest a LSD pacientům podané, bolest zmírnilo nebo kompletně odstranilo. V pravém smyslu tohoto účinku ovšem nebylo způsobeno nějakým analgetickým účinkem LSD, ale ke snížení schopnosti vnímat bolest, mohlo být spíše dosaženo psychologickými depersonalizačními účinky LSD, tak že fyzická bolest byla odloučena od těl a vědomí pacientů. V těchto případech je zvláštní příprava pacientů a instruktáž o průběhu prožitku a změnách které mohou nastat, rozhodujícím faktorem smysluplné účinnosti LSD. V mnoha případech se jako užitečné osvědčilo religiózní vedení pacientů jak kleriky, tak i psychoterapeuty. V mnoha popsaných případech je uváděno že pacienti na smrtelné posteli v průběhu extáze způsobené LSD dosáhly hlubokého porozumění života a smrti, uvolnění bolesti a přehodnocení svých osudů a přistupovaly ke svému pozemskému konci pokojně a nebojácně. Dosavadní vědomosti o účincích LSD na smrtelně nemocné pacienty byly shrnuty a publikovány S. Grofem a J. Halifaxem v jejich knize Lidské setkání se smrtí ( The Human Encounter with Death, E.P. Dutton, New York 1977). Autoři společně s E. Kastem, S. Cohenem a W.A. Pahnkem jsou rovněž zástupci průkopníků tohoto druhu použití LSD.

Zneužívání se natolik rozšířilo, stoupalo množství případů nezodpovědného užívání látky bez lékařského dozoru, že se LSD stalo pro mě a pro firmu Sandoz mnohem větším problémovým dítětem. Je samozřejmé, že látka s takovými fantastickými účinky na duševní vnímání a takovými prožitky vnějšího vnitřního světa může vyvolat též zájem nevědeckých kruhů, ale nemohl jsem předpokládat, že LSD se svou nepřevídatelnou zlověstností, hlubokými účinky a s tak rozdílnými vlastnostmi od ostatních rekreačních drog, může někdy nalézt světově rozšířenou podporu zneužívání jako omamné látky. Předpokládal jsem zvědavost a zájem části uměleckého světa, herců, malířů a spisovatelů, ale ne takového všeobecného množství lidí. Po vědecké publikaci výsledků pozorování meskalinu na přelomu století, který, jak již jsem podotkl, způsobuje psychické efekty totožné s účinky LSD, nepřekročilo užívání této látky hranice medicíny a pokusů mezi uměleckými a literárními kruhy. Očekával jsem stejný osud LSD a vskutku první sebeexperimenty s LSD prováděli spisovatelé, malíři, hudebníci a další intelektuálové.

LSD sezení může nepřímo způsobit mimořádné estetické prožitky a předpoklad nových pohledů na podstatu kreačních procesů a ovlivnit nekonvenční kreativitu umělce. Tento druh umění je znám pod jménem psychedelic art (psychedelické umění). Jeho podstata spočívá ve využívání účinků LSD a dalších psychedelických drog, které působí jako podnět a zdroj inspirace. Standartní publikací o tomto způsobu tvorby je kniha Roberta E.L. Masterse a Jeana Houstona Psychedelické umění ( Psychedelic Art, Balance House, 1968). Psychedelické umění není vytvářeno v průběhu účinkování drogy, ale umělec se pouze prožitky průběhu intoxikace inspiruje a tvoří až poté co přestane účinkovat.

Jestliže je totiž umělec ve stavu opojení, je tvůrčí aktivita omezena, pokud není vůbec paralyzována. Záplava vizí je totiž příliš velká a současně vzrůstá rychlost jejich zobrazování a tvorby a tak tato ohromující záplava vizí paralyzuje aktivitu. Umělecká tvorba vzniklá bezprostředně pod vlivem účinků LSD je tudíž pouze charakterovým základem a jejich umělecká cena si nezaslouží pozornosti, ale je typem psychoprogramu, který nabízí pochopení nejhlubších duševních struktur změněného stavu vědomí umělce, zaktivovaného LSD. Tyto procesy byly později demonstrovány rozsáhlým experimentem s třiceti slavnými malíři mnichovského psychiatra Richarda P. Hartmanna. Výsledky jeho pozorování byly publikovány v knize Malby ze sfér nevědomí: malíři experimentují s LSD (Malerei ais Bereichen des Unbewussten: Kunstler Experimentieren unter LSD, Verlag M. Du Mont Schauberg, Cologne, 1974)

Experimenty s LSD vlily také novou energii do výzkumů podstat nábožensko-mystických prožitků. Teologové a filozofové polemizovali, zdali náboženské a mystické prožitky, často provázející LSD sezení, jsou pravdivé a srovnatelné se spontánními mystickoreligiózními prožitky

V ranné fázi výzkumů LSD, probíhalo nemedicínské zkoumání souběžně s lékařskými výzkumy a na počátku šedesátých let, kdy se především ve Spojených státech užívání LSD jako senzační omamné drogy s epidemickou rychlostí rozšířilo do všech sociálních tříd, je velkou měrou zastínilo. Rychlý nárůst užívání drog, které započalo ve Spojených státech asi o dvacet let dříve, nebyl způsoben objevem LSD jak je často povrchními pozorovateli uváděno, ale hlubokými sociologickými příčinami: materialismem, odcizení přírodě prostřednictvím industrializace a nárůstem urbanizace, nedostatkem sebeuplatnění v profesním mechanickém zaměstnání, mdlým pracovním prostředím, nudou a bezúčelným bohatstvím, přesycenou společností a nedostatkem víry, výchovy a smysluplného filozofického základu života.

Zaznamenání existence LSD drogovými nadšenci byla předurčena shodou náhod, jeho objev se uskutečnil právě v ten samý čas, kdy lidé hledaly pomocné východisko z utrpení, které jim činil moderní způsob bytí. Není žádným překvapením že to byly právě Spojené státy ve kterých poprvé začal koloběh drogového zneužívání LSD, vzhledem k všeobecně pokročilému rozvoji industrializace, urbanizace a mechanizace a dokonce i zemědělství. Úplně stejné důvody zapříčinily vznik a rozmach hnutí hippies, které vzniklo souběžně s vlnou zneužívání LSD. Od těchto faktů se nemůžeme distancovat. Mohly by být provedeny cenná zkoumání v jaké míře docházelo k užívání psychedelických drog mimo hippie hnutí a naopak. Přesun LSD z lékařství a psychiatrie na drogovu scénu byl zahájen a urychlen publikováním obrovských článků popisujících senzační prožitky při LSD sezeních v denících a časopisech, ačkoliv pokusy probíhaly na univerzitách a psychiatrických klinikách a jejich výsledky ve vědeckých periodikách nebyly publikovány a reportéři se sami nabízeli jako morčata.

Například Sidney Katz, který postoupil LSD sezení pod dohledem psychiatra v Saskatchewanské nemocnici v Kanadě, barvitě vylíčil a neskutečně detailně popsal, ačkoliv výsledky sezení nebyly publikovány v odborném tisku, průběh svého sezení ve článku nazvaném "Mých dvacet hodin jako blázen" My Twelve Hours as a Madman otištěném jeho mateřském časopise MacLean`s Canada National Magazine. V čísle 12 z 21 března 1954 široce rozšířeného německé časopisu Quick vyšel pod názvem "Smělý vědecký experiment" Ein kuhnes wissenschaftliches Experiment popis očitého svědectví malíře Wilfrieda Zellera, který obdržel "několik kapek kyseliny lysergové" z vídeňské univerzitní psychiatrické kliniky.

Z množství publikací tohoto typu, které tvořily LSD lživou propagandu postačí uvést pouze jeden příklad: dlouhý, bohatě ilustrovaný článek, který vyšel v září 1959 v časopise LOOK pod názvem "Kuriózní příběh Nového Cary Granta" The Curious Story Behind the New Cary Grant, musel enormně přispět k rozšíření zneužívání LSD. Slavná filmová hvězda v rámci psychoterapeutické léčby požila LSD na vážené kalifornské klinice a informovala redaktora časopisu Look, že usiluje po celý svůj dlouhý život o vnitřní smír, ale ani jóga, ani hypnóza a mysticismus jí nemohly pomoci. Pouze léčba LSD mu vlila novou vnitřní sílu a udělala z něj nového člověka, takže po třech neúspěšných sňatcích nyní věří, že je schopen milovat a učinit ženu štastnou.

Přerod LSD z léčiva na omamnou drogu byl avšak primárně zapříčiněn aktivitami Dr. Timothy Learyho a Dr. Richarda Alperta z Harvardské univerzity. V následujících kapitolách popíši dopodrobna příběh Dr. Learyho a mé setkání s touto osobností, světově proslulou jako apoštol LSD.

Také knihy, které se objevily na pultech amerických knižních obchodů, více než plně informovaly o fantastických účincích LSD. Zmíním se pouze o dvou nejzajímavějších titulech: "Zkoumání vnitřního světa" (Exploring Inner Space by Jane Dunlap, Harcourt Brace and World, New York, 1961) a kniha C.A. Newlandové "Mé vlastní já a já" (My Self and I by Constance A. Newland, N A.L. Signet Books, New York, 1963). V obou případech bylo LSD autory požito mimo rámec psychiatrických šetření. Autoři své knihy, které se staly bestselery, napsali tak, aby oslovily co nejširší veřejnost. Ve své knize s podtitulkem "Intimní a zcela upřímný záznam kurážného experimentu jedné ženy s novou psychiatrickou drogou LSD 25" Constance A. Newlandová popisuje do důvěrných detailů jak ji LSD umožnilo vyléčit svou frigiditu. Právě takováto prohlášení mohly zjednodušit pohled lidí kteří chtěli vyzkoušet tento zázračný lék sami na sobě. Chybné mínění vytvořené takovými zprávami, jako že k dosažení právě takovýchto zázračných účinků a sebeproměn stačí jednoduše si vzít LSD, ihned podnítilo vznik obrovské vlny sebeexperimentů s novou drogou.

Samozřejmě, že objektivní informativní knihy o LSD a jeho problematice vycházely také, třeba takové jako je excelentní práce psychiatra Sidney Cohena "Za hranice chápání" (The Beyond Within, Atheneum, New York, 1967), v které autor upozorňuje na zřetelná nebezpečí bezstarostného užívání látky. Tyto publikace ovšem nebyly sto zastavit epidemii zneužívání LSD.

Tak jak se často s neopatrnou ignorancí experimentovalo s LSD, s nepředvídatelností, s hloubkovou účinností a bez lékařského dohledu, čas od času tyto experimenty měly špatný konec. S nárůstem zneužívání LSD drogovou scénou, vzrůstal výskyt hororových tripů (horror trips), intoxikací způsobujících stavy dezorientace a paniky, často provázených nehodami a kriminálními činy.

Rozmach zneužívání LSD drogovou scénou způsobil naší firmě pracné nevýrobní náklady. Státem kontrolované laboratoře a zdravotnické autority požadovaly vymezení chemických a farmakologických vlastností, stability a toxicity LSD a vypracování analytických metod vhodných pro vyhledávání LSD v zabavených vzorcích drog, právě tak i pro jeho detekci v lidském těle, krvi a moči. To způsobilo celosvětovou obrovskou korespondenci o nešťastných náhodách, jedovatosti, kriminalitě atd., shrnující zneužívání LSD a to vše znamenalo enormní, nevýnosné potíže na které se obchodní vedení Sandozu dívalo s nesouhlasným odporem až mi jednoho dne správní ředitel firmy profesor Stoll vyčítavě řekl: "Byl bych raději, kdybyste LSD neobjevil."

V té době jsem znovu a znovu pochyboval zda hodnotné farmakologické a duševní účinky LSD mohou vyvážit jeho nebezpečí a škody způsobené zneužíváním. Může být LSD pro lidstvo požehnáním nebo kletbou? Tyto otázky jsem si často kladl, když jsem přemýšlel nad svým problémovým dítětem. Moje další přípravky, Methergin, Dihydroergotamin a Hydergin, mi nezpůsobovaly žádné problémy a nepříjemnosti, jako LSD. Nebyly žádnými problémovými dětmi, nedostatek výstředních vlastností nevedl k jejich zneužívání a líbivě se zařadily mezi terapeuticky významné léčiva.

Publicita okolo LSD dosáhla vrcholu v rozmezí let 1964 až 1966, nejen co do počtu nadšených tvrzemí o zázračných účincích LSD drogových fanatiků a hipíků, ale také co do zpráv o něštastných náhodách, haváriích, kriminálních činech, vražd a sebevražd spáchaných pod vlivem LSD. Okolo LSD zavládla opravdová hysterie.

Na chvíli byla distribuce LSD a psilocybinu Sandozem úplně zastavena. Následně mnoho zemí vyhlásilo přísná opatření ohledně držení, distribuce a užívání halucinogenů a také lékaři, psychiatrické kliniky a výzkumné ústavy, mohly pokračovat v činnosti s těmito látkami pouze na základě mimořádného povolení příslušných státních zdravotnických orgánů, které i povolovaly opětovné vyzásobení LSD a psilocybinem. Ve Spojených státech převzala distribuci těchto látek do licensovaných výzkumných ústavů Národní ústav duševního zdraví (the National Institute of Mental Health).

Všechny tyto legislativní a úřední opatření, ačkoliv měly pouze malý vliv na zneužívání LSD drogovou scénou, na druhé straně omezovaly a opakovaně zabraňovaly lékařsko-psychiatrickému užívání a biologickým a neurologickým výzkumům LSD, protože mnoho badatelů se děsilo úředního šimla, který jim umožňoval získal licenci pro užívání LSD. V průběhu následujících let publicistická vřava okolo LSD utichla, zneužívání LSD se také ztenčilo, pokud tak můžeme usuzovat podle řídkého výskytu zpráv o nešťastných náhodých a ostatních politováníhodných událostí způsobených požitím LSD. To, že se snížil počet neštěští způsobených LSD ale bylo způsobeno snížením užívání látky. Rekreační uživatelé si v tu dobu snad více uvědomovali důležité účinky a nebezpečí LSD a projevovali více opatrnosti při užívání této drogy. LSD které bylo tehdy s ohledem na pozornost, kterou mu věnoval západní svět, především ve Spojených státech, drogou číslo jedna, přenechalo náhle svou vedoucí úlohu jiným omamným látkám, jako je hašiš a závislostním, fyzicky destruktivním drogám, jako je heroin a amfetamin.

Zatímco profesionální užívání LSD v psychiatri stěží způsobuje nějaká rizika, užívání této látky mimo lékařskou praxi, bez lékařského dohledu je předmětem rozmanitých nebezpečí. Tyto nebezpečí na jedné straně spočívají ve vnějších okolnostech ilegálního užívání drogy a na druhé straně ve zvláštnostech psychického účinkování LSD. Zastánci nekontrolovaného, svobodného užívání LSD a ostatních halucinogenů vycházejí ve svém stanovisku ze dvou tvrzení. Za prvé: tento typ drog nezpůsobuje návyk a za druhé, dodnes nebylo prokázáno žádné ohrožení zdraví při umírněném užívání halucinogenů. Oboje je pravda. Čistá závislost je charakterizována výskytem těžkých duševních a fyzických poruch způsobených nedostatkem drogy. Tyto poruchy nebyly ani v případech, kdy bylo LSD užíváno často a po dlouhé časové období, pozorovány. Dosud nebyly vykázány žádné organické poruchy nebo smrt bezprostředně způsobené intoxikací LSD. LSD je vlastně v přímé úměře k mimořádně vysoké psychické aktivitě relativně nontoxickou látkou, jak již bylo dopodrobna popsáno v kapitole "LSD v biologickém výzkumu a experimentech s pokusnými zvířaty"

Jakkoliv je LSD nebezpečné, podobně jako další halucinogeny zcela rozdílným způsobem. Zatímco duševní a fyzické nebezpečí závislostních narkotik, opiátů, amfetaminů atd., hrozí pouze při jejich chronickém užívání, rizika nebezpečí existují pro každý osamocený experiment. Tato skutečnost je způsobena stavy dezorientace nastávajícími v průběhu opojení LSD. Je pravda, že prostřednictvím pečlivé přípravy experimentu je možno experimetujícího od takovýchto příhod ochránit, ale bez jakékoliv jistoty. Krize způsobená LSD je podobná záchvatům manického nebo depresivního charakteru.

V průběhu manických, hyperaktivních stavů, kdy pokusná osoba pociťuje všemohoucnost nebo nezranitelnost může dojít vážným nehodám. Například, takto zmatená osoba, věřící ve svou nezranitelnost, může vejít pod jedoucí automobil, nebo vyskočit z okna, protože je přesvědčena, že je obdařena stejnými schopnostmi jako moucha. Tento druh nehody zaviněné LSD, však není tak častý, jak bychom mohli předpokládat podle zpráv, které byly se senzacechtivým přeháněním uvěřejňovány masovými médii. Nicméně, právě takové zprávy musí sloužit jako vážná výstraha.

Na druhou stranu v roce 1966 oběhla celý svět zpráva o vraždě spáchané pod vlivem LSD. Tato zpráva napsaná, protože podezřelý mladý muž žijící v Nex Yorku obviněný z vraždy své matky, při zadržení bezprostředně po činu vypovídal, že si není vědom nějakého trestného činu, protože byl na třídenním acidovém tripu, nebyla pravdivá. Opojení LSD, i v těch nejvyšších dávkách, nemůže trvat déle než dvacet hodin, opakované požití zvyšuje toleranci, což znamená, že extra dávky jsou inefektivní. Kromě toho je opojení LSD charakterizováno skutečností, že si intoxikovaná osoba pamatuje průběh prožitku. Obžalovaný z tomto případě pravděpodobně předpokládal snížení trestní zodpovědnosti, s prihlédnutím k polechčující okolnosti zhledem k duševní nepříčetnosti.

Nebezpečí psychotické reakce je zvyšuje, zejména pokud je LSD podáno osobě bez jakýchkoliv vědomostí, jak demonstruje případ, který se stal nedlouho po objevu psychických účinků LSD v průběhu prvních pokusů v novou látkou na Curyšské univerzitní psychiatrické klinice, si LSD nebezpečně zažertovalo s osobou bez dosavadních zkušeností. Mladý doktor, kterému kolegové z legrace přidaly do kávy LSD, chtěl přeplavat curyšské jezero, ačkoliv byla zima -20 stupňů Celsia a musely ho od tohoto činu odvrátit použítím síly.

Rozdílná nebezpečí než při manické psychóze, vznikají, pokud LSD vyvolaná dezorientací, způsobí depresivní stav. Takový experiment, kdy LSD indukuje děsivé představy, smrtelnou agónii nebo panický strach může způsobit hrozivé duševní zhroucení nebo sebevraždu. Tento druh opojení LSD se nazývá "horror trip".

Smrt Dr. Olsona, který v rámci prováděných vojenských výzkumů LSD (U.S. Army) bez znalostí požíval LSD a který pod jeho vlivem spáchal sebevraždu skokem z okna, způsobila mimořádnou senzaci. Olsonova rodina nemohla pochopit příčinu, která ho k tomuto činu vedla. Teprve po více než patnácti letech kdy byly zveřejněny tajné dokumenty o prováděných experimentech, se dozvědela pravou příčinu jeho činu, načež se pozůstalým prezident Spojených států veřejně omluvil. Podmínky pro pozitivní výsledek LSD pokusu , s malou pravděpodobností výskytu psychotických vyšinutí spočívají na jedné straně v individuálním přístupu a na druhé straně ve vnějších okolnostech experimentu. Vnitřní, osobní faktory spadají do vnějších okolností experimentu.

Krása obývacího pokoje nebo exteriéru je pokusných subjektem vnímána s obzvláštní pečlivostí, protože v průběhu LSD sezení jsou smyslové orgány vysoce stimulovány a tak má příjemné prostředí značný vliv na průběh experimentu. Přítomné osoby, jejich zevnějšek, jejich charakterové rysy jsou také součástí determinujícími okolnostmi experimentu. Akustické vlivy mají stejný význam. Neškodné, klidné zvuky mohou působit trýznivě a naopak, líbezná hudba může způsobit euforické prožitky. Pokusy s LSD v ošklivém nebo hlučné prostředí přinášejí vysoké nebezpečí negativního dopadu včetně psychotické krize. Současný svět strojů a zařízení nabízí množství scenérií a všechny druhy hluků, které mohou snadno způsobit paniku v průběhu zvýšené smyslové citlivosti.

Právě takové významné prvky jako vnější vlivy na LSD sezení, jako je duševní kondice pokusného subjektu, jeho současný stav mysli, jeho poměr k drogovému prožitku, co od něj očekává, nejsou tak důležité. Další pocity pokusného subjektu v průběhu změněného stavu vědomí, jako je štěstí, nebo strach mohou mít také vliv. LSD má tendence zintenzívňovat aktuální duševní stav. Pocity štěstí mohou přerůst v blaženost a deprese se může prohloubit až do beznaděje. LSD je tedy velmi nevhodným prostředkem pro léčbu depresivních stavů. Zároveň je nebezpečné brát LSD ve stavech rozčílenosti, neštěstí nebo strachu. Pravděpodobnost že pokus bude končit duševním zhroucením je velmi vysoká. Měli bychom se zcela vyvarovat pokusů s osobami s nestálou duševní osobností se sklony k psychotickým reakcím. Latentní psychózy, vyvolané šokem způsobeným LSD, mohou přerůst v trvalou duševní poruchu.

Psyché příliš mladé osoby může být vzhledem k nevyzrálosti osobnosti též nestálá. V mnoha případech, šoky nebývalého rozpětí, podivné vjemy a pocity, zrovna takové jaké způsobuje LSD, citlivě ohrožují dosud nedozrálý lidský psychoorganismus. Umožnění požití LSD, v rámci psychoanalytické a psychoterapeutické léčby, mládeži mladší osmnácti let je dle s mého přesvědčení odstrašujícím případem neprofesionálního přístupu. Mladistvým se v mnoha ohledech nedostává střízlivého přístupu ke skutečnostem a jsou stále bezstarostní. Právě duševní vyzrálost je před dramatickým zážitkem nových dimenzí skutečnosti, pro smysluplné začlenění prožitků do nazírání na svět, potřebná. Místo toho, aby vedly do široké a hlubokého realitu pozměňujícího stavu vědomí, přivádějí takováto opojení LSD adolescenty do nebezpečí a pocitů ztracené bytosti. Protože svěžest smyslového vnímání prožitků je u mladých v dosud nelimitované kvantitě, spontánní vizionářské zážitky se u nich projevují mnohem častěji než v pozdním věku. Z této příčiny, můžeme rovněž usuzovat, že psychiku stimulující látky nemohou být mladistvými užívány.

Dokonce i zdravému dospělému jedinci, lpějící na všech diskutovaných přípravách a ochranných opatření může LSD experiment selhat a vyvolat psychotické reakce. Lékařský dohled je tudíž vážně doporučován a to i pro nemedicínské experimenty, včetně vyšetření zdravotního stavu před experimentem. Jakkoliv nemusí být lékař na sezení přítomen, lékařská pomoc by měla být po dobu trvání experimentu neustále k dispozici. Akutní LSD psychózy mohou být zakrátko přerušeny a vzaty pod kontrolu rychle a spolehlivě injekčním podáním chlorpromazinu nebo jiného sedativa tohoto druhu. Přítomnost důvěrně známých osob, které mohou poskytnout v případném ohrožení lékařskou pomoc je též podstatnou psychologickou zárukou. Ačkoliv je opojení LSD ponejvíce charakterizováno ponořením do vlastního vnitřního světa, je současně vysoce potřebným zprostředkovatelem obrazu lidské duše zvlástě v depresivních fázích.

Nelékařská konzumace LSD může způsobit nebezpečí zcela jiných typů, než ty, o kterých jsem doposud zmiňoval, většina LSD nabízeného na trzích drogové scény je neznámého původu. Přípravky z černého trhu obsahující LSD, jsou, co se týče kvality a dávkování, nespolehlivé. Zpravidla obsahují méně LSD, než je avizované množství, často vůbec žádné a současně zase příliš mnoho. V mnoha případech přípravky prodávané jako LSD obsahují jiné drogy, nebo jedovaté látky. K tomuto závěru jsem dospěl na základě testů a analýz velkého množství vzorků z černého trhu, prováděných v naší laboratoři, které se shodují s testy provedenými státními úřady pro kontrolu omamných substancí.

Obdržely jsme od policie k přezkoumání silnou drogu rozšiřovanou jako LSD, která nesporně způsobila hospitalizaci mladého muže, jehož zdravotní stav byl velmi vážný, a jeho přítel, který tuto látku též požil, na následky intoxikace zemřel. Analýza prokázala, že tento preparát neobsahoval LSD, ale velmi jedovatý alkaloid strychnin.

Jestliže preparáty dostupné na černém trhu obsahují méně, nebo vůbec žádné množství LSD, odhaduji, že z důvodu úmyslné falzifikace nebo velké nestálosti této látky. LSD totiž velmi vnímavě reaguje na vzduch a světlo. Vystavením na vzduch je zničeno oxidačními procesy a pod vlivem světelných paprsků se transformuje do inaktivních substancí. Tyto vlastnosti musí být v průběhu syntézy brány na zřetel, obzvláště při zvažované výrobě stabilních, uskladnitelných forem LSD.

LSD je dokonale stabilní pouze ve zcela vzduchoprázdných ampulích chráněných proti světlu. Pro biologické výzkumy a lékařské použití byly takovéto ampule obsahující 100 Lg (0,1 mg) vodného roztoku tartrátu LSD (tartarické soli LSD) vyráběny právě firmou Sandoz. LSD v tabletách, doplněných aditivními substancemi které inhibují oxidaci, není dokonale stabilní, ale při nejmenším vydrží déle aktivní, preparáty LSD dostupných na černém trh , ve formách do LSD namočených kostkách cukru nebo kouscích savého papíru, v kterých LSD dekomponuje během doby od jednoho týdne až do několika měsíců.

Doktor Timothy Leary, který světově proslul ve své roli drogového apoštola měl mimořádný vliv na rozšíření ilegální spotřeby LSD ve Spojených státech. V roce 1960, v průběhu prázdnin trávených Mexiku, měl Leary možnost požít legendární "svaté houby", které koupil od šamana. V průběhu opojení houbami se u něj projevila mysticko náboženská extáze, kterou označuje za "nejhlubší náboženský prožitek" svého života. Od té doby se Dr. Leary, pracující jako lektor psychologie na cambridgské Harvardské univerzitě ve státu Massachusetts, věnuje s definitivní platností průzkumu účinků a bezpečného užívání psychedelických drog.

Společně se svým kolegou Dr. Richardem Alpertem začal zpracovávat rozmanité výzkumné univerzitní projekty v rámci kterých používal LSD a mezitím izolovaný psilocybin. S vědeckou metodologií bylo zkoumáno splynutí delikventů se společností, vytvářeny mysticko-náboženské prožitky teologům a členům kléru a zvyšována různorodost tvořivosti umělců a spisovatelů, za pomoci požívání LSD a psilocybinu . Na těchto výzkumech se podílely dokonce i takové osobnosti jako Aldous Huxley, Arthur Koestler a Alled Ginsberg. Mimořádný důraz byl kladen na otázky: co snižuje duševní připravenost a očekávání subjektů, a které jsou vnější atributy pokusů ovlivňující průběhu a charakter stavů psychedelického opojení. V lednu 1963 mi Dr. Leary zaslal podrobnou zprávu o svých výzkumech, v které převládaly entusiasticky nestranně pozitivní závěry a důraz na vlastní přesvědčení o prospěšnosti a velmi slibných vlastnostech této účinné látky.

Zásobu kontingentu těchto substancí jsme zhotovovaly na základě dovozní licence jmenované americkými zdravotnickými úřady. Bezprostředně po zaznamenání objednávky výše udaného množství LSD a psilocybinu jsme obdrželi šek na 10.000,- USD, ale bez požadované dovozní licence. Dr. Leary, který objednávku signoval, v té době již jako lektor harvardské univerzity nepracoval, ale byl prezidentem jím založené Mezinárodní federace pro vnitřní svobodu (IFIF, the International Federation for Internal Freedom.

Námi provedené prošetření objednávky na příslušném děkanátě Harvardské univerzity ukázalo, že univerzitní správa neschválila Learymu a Alpertovi záměr pokračovat ve výzkumném projektu. V závislosti na těchto okolnostech jsme naší nabídku odvolaly a depozitní šek vrátily. Krátce poté byly Leary a Alpert propuštěni z profesorského sboru Harvardské univerzity, protože jejich výzkumy jako první prováděné v univerzitním prostředí ztratily svůj vědecký charakter. Výzkumy se změnily v LSD party. LSD sezení, jako jízdenka na dobrodružnou cestu do nových světů duševních a tělesných prožitků, se stalo pro univerzitní mládež vzrušující módou a jako taková se rychle rozšířila z Harvardu do dalších univerzit.

Learyho doktrína, že LSD neslouží pouze k nalézání božskosti a objevování sebe sama, ale také že působí jako nejvíce účinné, dosud objevené afrodiziakum, rozhodně zcela rázným způsobem přispěla k rychlému rozšíření zneužívání LSD mládeží. Později v interview které poskytl měsíčníku Playboy Leary přiznává, že intenzifikace sexuálního prožitku a potentnosti sexuální extáze prostřednictvím LSD, byla jednou z hlavních příčin konjuktury užívání LSD. Po propuštění z harvardské univerzity Leary zcela transformoval z lektora psychologie zabývajícího se výzkumem do podoby mesiáše psychedelického hnutí a společně se svými přátely z IFIF zakládá v okolí překrásného prostředí mexického města Zihuatenejo psychedelické výzkumné centrum.

Osobně jsem od Dr. Learyho obdržel výzvu, abych se osobně podílel na vrcholně plánovaných sezeních s psychedelickými drogami, jejichž provádění bylo naplánováno do srpna 1963. Byl bych býval s potěšením přijal toto velkorysé pozvání, které obsahovalo též nabídku krytí cestovních výdajů a ubytování zdarma, abych se mohl pozorováním na vlastní oči poučit o metodách, činnosti a celé atmosféře psychedelického výzkumného střediska, o němž se tehdy šířily protichůdné a v některých ohledech velmi pozoruhodné zprávy.

Brzy poté se Leary, doposud nazývaný pouze mesiášem, stal také mučedníkem psychedelického hnutí. Leary přijal pomoc mladého newyorkského milionáře Wiliama Hitchcocka, jež mu nabídl svůj panský dům s rozsáhlými pozemky v Millbrooku jako nový domov a hlavní stan. Millbrook se rovněž stal sídlem další nadace psychedelických a transcendentálních životních směrů, Nadace Castalia (the Castalia Foundation). V průběhu své indické cesty v roce 1965, se Leary obrátil na hinduistickou víru a v průběhu následujícího roku založil náboženské společenství Ligu pro duchovní objevování (the League for Spiritual Discovery), jejíž zkrácené iniciály znamenají LSD. Learyho proklamace k mládeži, zhuštěné do jeho slavného výroku "Turn on, tune in, drop out !" (Otoč se , slaď se, zastav se!) se staly ústředním dogmatem hnutí hippies. Leary je jeden z duchovních otců kultu hippies. Poslední z těchto tří tezí "drop out!" byla výzvou k útěku z maloměšťáckého způsobu života, k návratu jedince zpět do společenství (turn on), k opuštění školy,studií a zaměstnání a k úplnému zasvěcení sebe sama do pravdivého vnitřního vesmíru, ke studiím svého nervového systému prostřednictvím LSD.

Vysoký rozsudek, deset let vězení za překročení Texaských a Kalifornských zákonů týkajících se vlastnictví LSD a marihuany, později rozšířený o dalších třicet let trestu na svobodě za podloudný obchod s marihuanou, dokazuje, že tyto trestné činy bylo pouze vhodnou záminkou, jak se zbavit a umístit pod zámek svůdce a štváče mládeže, který by nemohl být stíhán jinou formou. V noci z 13. na 14. září 1970 se Learymu podařilo z kalifornské věznice v San Luis Obispo utéci.

Dr. Leary žil se svou ženou Rosemary v lázeňském městě Villars-sur-Ollon v západním Švýcarsku. Prostřednictvím přímluvy Dr. Mastronardiho, právníka Dr. Learyho nám bylo umožněno střetnout se. 3. září 1971 jsem se s doktorem Learym setkal v nádražní restauraci v Lausanne. Uvítání bylo upřímným symbolem našeho osudového zpříznění zkrz LSD. Leary byl středně vysoký, svižný a štíhlý, jeho hnědá tvář ohraničená mírně vlnitými prošedivělými vlasy s jasnýma, usměvavýma očima byla mladistvého zevření. Leary spíše než bývalý harvardský lektor vypadal jako tenisový šampión. Odcestovali jsem automobilem do Buchillons, kde konečně mohl pod stromy restaurantu A la Grande Foret, nad rybou a sklenicí bílého vína, rozhovor mezi otcem a apoštolem LSD začít.

S lítostí jsem si vyslechl, že výzkumy LSD a psilocybinu prováděné harvardskou univerzitou, které měli tak slibné začátky, se zvrhly do takových rozměrů, že se jejich další pokračování na univerzitní půdě stalo nemožné. Moje nejvážněji míněná námitka vůči Leary spočívala v popularizaci užívání LSD mezi dospívajícími. Leary se můj názor o částečné nebezpečnosti LSD pro mládež nepokoušel vyvrátit, ačkoliv se hájil když jsem ho neoprávněně káral za svádění nedospělých osob k užívání drog, protože přístup americké mládeže k informacím a životním zkušenostem je srovnatelný s přístupem evropských adolescentů. Leary se hájil názorem, že ve Spojených státech může k předčasné dospělosti s přesycením a intelektuální stagnaci velmi brzy. Z tohoto důvodu Leary zvažoval, zda by LSD zkušenost nebyla významná, užitečná a bohatství plná, i pro osoby dosud velmi mladé.

V průběhu této konverzace jsem dále napadal velkou publicitu kterou Leary při svých výzkumech LSD a psilocybinu vyhledával, jelikož přizvával ke svým pokusům reportéry deníků a časopisů a mobilizoval rozhlasové i televizní stanice a spíše kladl důraz na četnost publikovatelnosti než na objektivitu předkládaných informací. Leary hájil svůj publikační program, protože cítil, že světová známost mu přinesla významnou historickou roli hned vedle zhotovení LSD. Nepřekonatelně pozitivní účinky šíření především mezi mladší americkou generací by mohly být poškozeny nějakou hloupostí, nějakým polítováníhodným neštěstím způsobeným nevhodným použitím LSD, bezvýznamným ve srovnání s nízkou kupní cenou. V průběhu konverzace jsem se přesvědčil, jak by bylo nesmyslně nespravedlivé nazývat Learyho drogovým apoštolem. Uvědomoval si ostré rozdíly mezi psychedelickými drogami, ať už se jedná o LSD, psilocybin, meskalin nebo hašiš, o jejichž prospěšných účincích se přesvědčil a závislostními narkotikami, jako je morfium, heroin atd., před jejichž užíváním opakovaně varoval. Úsudek který jsem si o Dr. Learym v průběhu našeho osobního setkání učinil by se dal shrnout do následujících řádků.

Dr. Leary je okouzlující osobnost, přesvědčená o správnosti svého poslání, osobnost která své názory obhajuje s humorem, ale nekompromisně, mužem který se opravdu vznáší vysoko v oblacích prosycených vírou v zázračné účinky psychedelických drog a plným vyplývajícího optimismu, mužem s tendencemi podhodnocovat nebo zcela přehlížet praktické potíže, nepříjemné skutečnosti a nebezpečí. Leary také zcela bezstarostně přistupoval k vlastní zodpovědnosti a nebezpečí , které se týkalo jeho vlastní osoby, jak důkazně prokazují peripetie jeho života.

V průběhu jeho dočasného pobytu ve Švýcarsku jsem se s Learym setkal ještě jednou, v únoru roku 1972 v Bazileji, při náhodné návštěvě Michaela Horowitze, kurátora sanfranciské Knihovny Fitz Hugh Ludlowa (Fitz Hugh Ludlow Memories Library), knihovny specializující se na drogovou literaturu.

Ve Švýcarsku se zdržel do konce roku, odloučil se se svou ženou Rosemary a doprovodem mu byla jeho nová přítelkyně Joanna Harcourt- Smithová. Po krátkém pobytu v Rakousku, kde asistoval při natáčení dokumentárního filmu o heroinu, Leary s přítelkyní odcestoval do Afganistánu. Na letišti v Kábulu byl zatčen agenty americké tajné služby a byl poslán zpět do kalifornské věznice v San Louis Obispo. Po delší dobu jsem o Learym nic neslyšel, jeho jméno se znovu objevilo v denním tisku v létě 1975,kdy vyšlo oznámení o změně trestu na podmíněný a brzkém propuštění z věznice. Ale až do počátku roku 1976 nebyl Leary stále svobodný. Byl jsem jeho přáteli poučen, že se nyní zabývá psychologickými problémy cest do kosmu a průzkumem kosmického přátelství mezi lidským nervovým systémem a mezihvězdným vesmírem, tj. problémy jejichž výzkum by mu neměl přinést další potíže s určitou částí vládní správy.

Takto islámský učenec Dr. Rudolf Gelpke pojmenoval své popisy sebepoexperimentů s LSD a psilocybinem, které zhrnul v publikaci Antaios, vydané v lednu 1962 a zaroveň může být tento titul použit pro následující popis experimentů s LSD.

Tripy na LSD a vesmírné lety astronautů jsou v mnoha ohledech srovnatelné. Oba fenomeny požadují velmi pečlivou přípravu co do rozsahu bezpečnosti jakož i požadované objektivnosti v rámci minimizace nebezpečí a odvození nejcennějších možných výsledků. Stejně jako astronauté nemohou ve vesmíru zůstat, ani LSD pokus v transcedentálních sférách nemůže trvat věčně, musí se vrátit na svět a do každodenní reality ve kterých své nově osvojené zkušenosti musí zhodnotit.

Následující soubory informací byly vybrány se záměrem demonstrovat jak různorodé mohou být zkušenosti z LSD sezení. Částečným vodítkem k pochopení zkušeností, nechť může být jejich rázná selekce. Tento výběr zahrnuje s výjimkou pouze zprávy osob, které se podrobily LSD ne zrovna jednoduše,nebot sofistikovaná příjemná droga byla pro ně spíše kuriozitou, a které raději žádostivě experimentovaly s možností rozšíření zkušenosti z vnitřního a vnějšího světa, které se pokoušely za pomocí tohoto drogového klíče otevřít, řečeno slovy Williama Blakea, nové "dveře vnímání" (doors of perception), nebo, ve shodě s přáním Rudolfa Gelpka, pokračovaly ve snahách překonat používáním LSD v obvyklém světě vnímání gravitační síly vesmíru a času, a dosáhnout tím nových pohledů a pochopení " vesmíru duše". První dva z následujících výzkumných záznamů jsou převzaty ze zmíněné knihy Rudolfa Gelpka Antaios.

Odcizení prostředí a odcizení individuálního těla, prožívané v obou předházejících pokusech popsaných Gelpkem, jakož i vjemy cizích bytostí, démonů uchvacujících državy jedince jsou charakteristickými rysy intoxikace LSD, které navzdory všem dalším rozmanitostem a veriabilnostem prožitku, jsou uváděny v mnoha zpráv z výzkumů. Již jsem popsal posedlost démonem vyvolaným LSD, ten zlověstný prožitek který jsem zažil při mém prvním plánovaném sebeexperimentu. Úzkost a strach mě tehdy prostoupily nebývalou silou, protože jsem ještě netušil, že démon může být opět osvobozen svou vlastní obětí.

Dobrodružství prožitá malířem a popsaná v následujícím popisu, patří ke zcela odlišnému druhu LSD prožitku. Umělec mě navštívil s úmyslem získat můj názor na jeho zkušenosti s LSD, tak aby je mohl pochopit a interpretovat. Obával se totiž, že hluboká proměna osobního života, ke které došlo pod vlivem pokusu s LSD by mohla být podpořena důsledky pouhopouhé desiluze. Mé vysvětlení, že LSD, jako biochemický činitel, pouze uvolňuje vize uzavřené v jeho vlastní duši, mu vnuklo důvěru ve smysluplnost jeho vlastní proměny.

Následující poznámky dvacetipětiletého reklamního agenta pocházejí z knihy Johna Cashmana Příběh LSD (The LSD Story by John Cashman, Fawcett Publications, Greenwich, Conn., 1966) a byly začleněny do tohoto výběru zpráv o průběhu LSD inebriace spolu s předcházejícími protože průběh, který popisuje, od hrůzných vizí do extrémní euforie, znovuzrozujícího cyklu je charakteristický pro většinu LSD experimentů.

Předcházející soubor očitých svědectví o "cestách do vesmíru duše", ačkoliv prožitky obsahují mnoho nesouvisejících momentů, není stále schopen vytvořit kompletní obrázek široké škály možností všech možných reakcí duše na LSD, které dosahují velebných hranic spirituality, náboženství a mystických zkušeností, daleko za hrubé psychosomatické poruchy. Jednotlivá sezení s LSD mohou být vylíčeny pro jejich stimulativitu fantasie a vizionářské zkušenosti, tak jak uvádějí zprávy o průběhu LSD intoxikac mnou zde shromážděné, ale zcela chybí zprávy experimentátorů, kteří po celé trvání stavu opojení byly ve stavu příšerné fyzické a duševní sklíčenosti nebo pociťovali vážnou nemoc.

Zprávy o modifikacích sexuálních prožitků pod vlivem LSD jsou zcela protichůdné, protože stimulace všech smyslových vjemů je pomíjivou vlastností LSD, smyslné orgie sexuálních styků se mohou podrobovat nepředstavitelnému stupňování. Případy mohly být také popsány, avšak LSD experimentátora nepřivádí do nějakého očekávaného erotického ráje, ale spíše do očistce nebo pekla hrozného vyhasnutí všech pocitů, do neživého vákua.

Taková rozmanitost a rozporuplnost reakcí duše na drogy je výsadou právě pouze LSD a vztahujících se halucinogenů. Vysvětlení těchto reakcí spočívá v komplexnosti a variabilnosti vědomí a podvědomí lidského mozku, kterými je LSD schopno proniknout a vzkřísit je jako zkušenostní realitu (experienced reality).

Koncem roku 1956 mě upoutala zprávička z denního tisku. Mezi několika jihomexickými indiány objevili američtí badatelé houby které jsou pojídány v průběhu náboženských obřadů a které způsobují stavy opojení provázené halucinacemi. Protože mimo meskalinových kaktusů nalezených také v Mexiku, nebyla žádná další droga která podobně jako LSD způsobuje halucinace, známa, hodlal jsem se spojit s těmito badateli v rámci získání podrobných informací o těchto halucinogenních houbách. Ale protože v krátkém novinovém článku nebyly žádná jména a ani adresy bylo pro mě nemožné získat další informace. Nicméně od té doby, záhadné houby jejichž chemické výzkumy by mohly být svůdným problémem, zůstaly zakotveny v mých myšlenkách.

Jak se později ukázalo, právě LSD bylo důvodem proč se tyto houby začátkem následujícího roku ocitly v mé laboratoři, aby ji opět s mou asistencí opustily. Prostřednictvím Dr. Yves Dunanta, tč. ředitele pařížské pobočky Sandozu, vyptáváním na ústředí farmaceutického výzkumu v Basileji, dotazem u Profesora Roger Heima, ředitele laboratoře kryptogamie, národního historického přírodovědného muzea v Paříži (Museum National d` Histoire Naturelle), jsem zjišťoval zda by pro nás bylo zajímavé provádět chemické výzkumy mexických halucinogenních hub.

S velkou radostí jsem tvrdil, že jsem připraven, v mém oddělení, v laboratořích pro výzkum přírodních produktů, začít tyto práce.

Přes dlouhodobou existenci těchto magických hub, stále zůstávaly hádankou. Historie jejich znovuobjevování je předkládána z první ruky v nádherné dvoudílné standartní etnomykologické práci Houby, Rusko a historie (Mushrooms, Russia and History, V.P. Wasson & R.G. Wasson, Pantheon Books, New York, 1957), z autorské dílny amerických badatelů, Valentiny Pavlovny Wasson a jejího manžela R. Gordona Wassona, kteří hráli rozhodující roli při tomto znovuobjevení. Následující popis fascinujících dějich těchto hub je převzat z knihy manželů Wassonových.

První psané svědectví o užívání omamujících hub při příležitosti karnevalu nebo v rámci náboženských obřadů a magicky orientovaných léčebných praktik se nachází v záznamech španělských kronikářů a přírodovědců, pocházejících z šestnáctého století, kteří do země přišli krátce po dobytí Mexika Hernandem Cortésem. Nejzajímavější z těchto svědectví je záznam františkánského kněze Bernardino de Sahagun, který se o magických houbách zmiňuje a popisuje jejich požívání a účinky v mnoha pasážích své slavné historické práce Historia General de tas Cosas de Nueva Espana, napsané v průběhu let 1529 až 1590. Takto například popisuje, jak slavili obchodníci návrat domů z úspěšné obchodní cesty na houbovém večírku.

Tyto houby byly v Nahuatl, jazyce Aztéků označovány jménem teonanactl, které je možné přeložit jako " posvátné houby".

V Salvadoru, Guatemale a související horské části Mexika můžeme nalézt takzvané kameny hub. Tyto skalní skulptury mají tvar kupy hub na jejichž nohách jsou vyřezány tváře, nebo tvary bohů, nebo animistických démonů Mnohé z nich jsou vysoké asi 30 cm. Nejstarší z nich, podle názoru archeologů, pochází z období před rokem 500 před naším letopočtem.

R.G. Wasson zcela přesvědčivě argumentuje že kamenné houby přímo souvisí s teonanacatlem. Jestliže je to pravda, znamená to že magicko-lékařské a nábožensko-kultovní užívání magických hub je více než dva tisíce let staré.

Křesťanským misonářům se opojné, halucinační a vizionářské účinky hub zdály být ďáblovou prací. Snažili se v rámci svých sil zakázat jejich požívání, ale uspěly pouze částečně, protože indiáni dále tajně pokračovaly až do dnešních dob v užívání houby teonanacatl, která pro ně byla posvátnou. Je s podivem, že zprávy starých kronikářů o užívání magických hub zůstaly v průběhu následujících staletí nepovšimnuty, asi protože byly považovány za produkt imaginace kronikářů žijících ve věku pověrčivosti. Již byly skoro všechny stopy existence posvátných hub jednou pro vždy nebezpečně smazány, když v roce 1915 věhlasný americký botanik Dr. W.E. Safford vyslovil před washingtonskou botanickou společností (The Botanical Society of Washington) a ve vědeckém tisku názor, že nic takového jako magické houby nikdy neexistovalo,to jen španělstí kronikáři zaměňili meskalinový kaktus s houbou! I když je mylné, přesto toto Saffordovo tvrzení podnítilo pozornost vědecké veřejnosti, která se od té doby snažila odhalit tajemství hub.

První kdo otevřeně vyslovil nesouhlas se Saffordovou interpretací byl mexický lékař Dr. Blas Pablo Reko, který zároveň předložil důkazná svědectví o tom, že i v dnešní době jsou tyto houby stále užívány při lékařsko- naboženských obřadech v odlehlých oblastech hor ležících v jižním Mexiku. Ale od té doby poprvé, až do roku 1938, kdy antropolog Robert J. Weitlaner a Dr. Richard Evans Schultes, botanik z Harvardské univerzity skutečně v této oblasti houby užívané s tímto ceremoniálním účelem nalezli, pouze skupina mladých antropologů pod vedením Jean Basset Johnsona ve stejném roce, 1938, tajné noční houbové obřady navštívila.

Tento obřad se odehrál v Huautla de Jimenes, hlavním městě Mazatéku ve státě Oaxaca, badatelé se obřadů zúčastnili jen jako diváci a vůbec nebyly k pojídání hub vyzváni. Johnson tuto zkušenost vylíčil v devátém čísle švédského časopisu Etnologické studie vyšlém v roce 1939 (Ethnological Studies 9, 1939). Poté bylo zkoumání magických hub přerušeno druhou světovou válkou. Schultes byl na příkaz americké vlády zaneprázdněn výzkumy produkce kaučuku prováděnými na území Amazonie a Johnson byl zabil při spojenecké invazi v Severní Africe.

R.G. Wasson byl bankéř, víceprezident newyorkské banky J.P.Morgan Co. Jeho žena, která zemřela v roce 1958, byla pediatrem. Wassonovi se svou výzkumnou prací začali v roce 1953 v mazateckém měste Huautla de Jimenez, ve kterém o črtnáct let dříve J.B. Johnson a další ověřili přetrvávající existence starodávných indiánských houbových kultů. Cenné informace získali především od americké misionáře, který v této oblasti působil po mnoho let, Eunice V. Pikea, člena církve Vykladačů bible podle Wycliffa (The Wycliffe Bible Translators). Díky jeho znalosti jazyka domorodců a pomocnými styky s obyvately, Pike získal informace o magických houbách takového významu, jako nikdo předtím. V průběhu několika dlouhých pobytů v Huatlu a okolí bylo Wassonovým umožněno detailně prostudovat soudobé užívání hub a provést srovnání se záznamy nalézajících se ve starých kronikách.

V moderní podobě houbového kultu byly smíšeny prvky starých náboženských ideí a zvyklostí s prvky křesťanství a křesťanské terminologie. Tak byly často houby nazývány jako krev Krista, protože rostou pouze tam kde kape na zem krev Krista. Podle jiného názoru houby rostou v místech, které zvlhčila slina z Kristových úst a právě sám Ježíš Kristus je ten kdo promlouvá prostřednictvím hub.

Houbovou ceremonii doprovází určitá forma domluvy, Ten kdo hledá radu, nemocná osoba, nebo jeho nebo její rodina, se otáže "moudrého muže", nebo "moudré ženy" asabio nebo sabia, také zvanými curandero nebo curandera, za což je obdaruje drobným poplatkem. Termín Curandero může být nejvhodněji do češtiny přeložen jako "léčící kněz", pro jeho funkci léčitele i kněze v jednom. Oba dva, jak lékař, tak kněz, se totiž v této odlehlé oblasti nacházejí velmi zřídka. V řeči Mazatéků je léčící kněz nazýván co-ta-ci-ne, což znamená "ten kdo ví". V rámci ceremonií, vždy se konajících v noci pak pojídají houby. Dalším osobám, účastnícím se obřadu, mohou být houby rovněž nabídnuty, ale největší dávka vždy zůstává curanderovi. Performance je provázena modlitbami a žádostmi, zatímco jsou houby podpalovány v krátké vzdálenosti nad mísou v které hoří copal (kadidlu podobná pryskyřice). Za úplné tmy, občas za svitu svící, zatímco další zúčastnění tiše spočívají na svých slaměných rohožích, klečící nebo sedící curandero zpívá, nebo se modlí u oltáře s krucifixem, olepeným obrázky svatých nebo vyzdobeným dalšími svatými předměty.

Pod vlivem posvátných hub, curandero ve vizionářském stavu radí nečinným pozorovatelům jak se mají více, nebo méně podílet. Prostřednictvím monotónního zpěvu curandera houba teonanacatl odpovídá na kladené otázky. Odpovídá, zda bude nemocná osoba žít nebo zemře, jaké rostliny budou mít léčebné účinky, odhaluje jakým způsobem byla zabita specifická osoba nebo kdo ukradl koně, obeznamuje jak se daří vzdálenému příbuznému apod. Rituál hub neměl pouze konzultační funkci výše zmíněného charakteru, pro indiány v mnoha zřetelech znamenal též něco podobného jako je svaté přijímání pro křesťany. Z mnoha projevů domorodců můžeme usuzovat, že věří, že Bůh dal indiánům posvátné houby protože jsou chudí a nemají lékaře a léky a také, protože si neumí sami přečíst bibli, Bůh jim tudíž může kázat přímo prostřednictvím hub. Misionář Eunice V. Pike se dále zmínil o potížích, které mu působilo vysvětlování Kristových kázání, psaného slova lidem kteří věří že vlastní prostředky, samozřejmě, že posvátné houby, kterými je Bůh může přímo obeznamovat a vysvětlovat. Čistý způsob, ano houby jim umožňují vidět do nebe a komunikovat s Bohem, aniž potřebují kněze. Úcta indiánů, kterou věnují posvátným houbám je také rozeznatelná v jejich víře, že houby mohou být pojídány pouze čistou osobou. Výraz "čistý", v tomto případě označuje rituální čistotu a tento termín vyjadřuje celý zástup dalších záležitostí, včetně sexuální abstinence, nutné alespoň čtyři dny před a po požití hub. Jisté pravidla musí být též dodržovány při sběru hub. Bez náležité pozornosti k těmto přikázáním, mohou houby osobě je nerespektující, a přesto je pojídající, přivodit šílenství, nebo také smrt. Wassonovi podnikli svou první expedici do země Mazatéků v roce 1953, ale až do roku 1955 se jim nepodařilo překonat ostych a rezervovanost mazatéckých přátel, kteří se celou svou duší, nesporně jako aktivní účastníci, podíleli na houbových obřadech. R.G. Wasson se svým kolegou, fotografem Allanem Richardsonem dostali svaté houby ke konzumaci na konci června 1955 při příležitosti nočního houbového obřadu. Tím se se vší pravděpodobností stali prvními nezasvěcenci, prvními bělochy, kterým bylo umožněno vzít si teonanacatl.

V druhém díle knihy Houby, Rusko a historie, Wasson okouzlujícími slovy popisuje , jak houby zcela uchvátily jeho mysl, ačkoliv se pokoušel proti jejich účinkům bojovat v zájmu zachování schopnosti objektivně pozorovat. nejprve zpozoroval geometrické, barevné vzory, které nabývaly architektonického charakteru. Dále následovaly vize skvělých kolonád, paláců s nadpřirozenou harmonií a velkolepým zdobením ze skvostných drahokamů, vítězné vozy tažené pohádkovými tvory, kteří jsou známy pouze z mytologie a krajiny pohádkové žádostivosti. Oddělena od těla se duše vznášela věčně v říši fantazie mezi vysoce skutečnými obrazy a hlubokomyslným obyčejným, každodenním světem. Nevýslovnou podstatou života zdá se být odemykání hranice bytí, ale při otevírání nejvzdálenějších dveří chybujeme. Tato zkušenost byla pro Wassona posledním důkazem že magické schopnosti připisované houbám jsou skutečností a že nejsou toliko pověrou.

Profesoru Heimovi se též zdařila kultivace několika druhů v laboratoři. Houby Psylocybe mexikana se prokázaly být obzvláště vhodné pro umělou kultivaci.

Chemická bádání, s cílem exkrahovat halucinačně účinnou látku z přírodního materiálu a připravit ji v chemicky čisté formě, probíhala současně s botanickými studiemi magických hub. Část výzkumů byla prováděna na podnět prof. Heima v chemické laboratoři pařížského Museum National d` Histoire Naturelle a dalšími výzkumy stanovené problematiky ve Spojených státech se zabývaly pracovní týmy ve výzkumných laboratořích dvou velkých farmaceutických společností, Merck and Smith a Kline and French. Americké laboratoře obržely nějaké houby od R.G. Wassona a další shromáždily v horách Sierra Mazateca shromáždily sami.

Jak pařížská, tak americká chemická bádání se ukázaly být bezúspěšná a tak profesor Heim oslovil v této záležitosti naší firmu, protože, jak již jsem se zmínil na začátku této kapitoly, cítil že naše experimentální zkušenosti s LSD, spřízněným s magickými houbami obdobnými účinky, mohou být využity při snahách o izolaci účinné látky. Takže to bylo právě LSD, co ukázalo teonanacatlu cestu do naší laboratoře.

Hodlal jsem, jako soudobý ředitel úseku přírodních produktů sandozských farmaceuticko-chemickýcg výzkumných laboratoří, přidělit výzkum magických hub některému ze svých spolupracovníků, avšak žádný neprojevil ani trocha dychtivosti potýkat se s tímto problémem, protože bylo všeobecně známo, že LSD a cokoliv s ním související, bude pro vrcholný management, stěží oblíbeným subjektem. Protože entuziasmus, potřebný pro úspěšné zhodnocení vynaložené námahy, může být těžko přikazován a protože mě zapálení pro věc, pokud se týče tohoto problému nechybělo, rozhodl jsem, že se výzkumnými pracemi budu zabývat já sám.

Pro začátek chemické analýzy jsem měl k dispozici asi 100 g sušených hub druhu Psilocybe mexicana vypěstovaných profesorem Heimem laboratorně. Můj laboratorní asistent, Hans Tscherter, který se v průběhu naší, více než desetileté spolupráce vyvinul ve velmi schopného pomocníka, zcela obeznámeného se stylem mé práce, mi pomohl s pokusy o extrakci a izolaci. Protože jsme neměli žádné vodítko, které by napovídalo chemické vlastnosti účinné látky, snažili izolaci provést na bázi testování účinků jednotlivých extrahovaných frakcí. Avšak žádná z rozmanitých extrahovaných látek nevykazovala, jak na myši, tak psu, nijakéb účinky, podle kterých bychom mohli zvažovat jistou přítomnost halucinogenní látky. Začali jsme tudíž pochybovat, zda-li houby vypěstované a usušené v Paříži, jsou vůbec aktivní. Protože by to mohlo být zjištěno pouze experimentem lidské bytosti s tímto vzorkem hub, rozhodl jsem se, stejně jako v případě LSD, tento fundamentální experiment provést sám na sobě, protože není vhodné ptát se kohokoli jiného zdali by nechtěl provést sebeexperiment který vy sám potřebujete pro svůj vlastní výzkum, zejména když může hrozit, jako v tomto případě, nějaké nebezpečí.

Skutečnosti, že naše výtažky se při testování na myších a psech jevily jako neaktivní, nelze tedy připisovat na vrub neúčinnosti rostlinného materiálu, ale spíše nedostatečné reakční schopnosti laboratorních zvířat vůči tomuto typu účinné látky. Protože zkouška na lidském subjektu byla pouze testem naší disponovanosti vyhledat frakci účinné látky, neměli jsme, pokud jsme chtěli práci dokončit a přivést ji ke zdárnému konci, jinou možnost nežli provádět jednotlivá testování sami na sobě. V popsaném sebeexperimentu byly silné účinky trvající několik hodin způsobeny 2,4 gr sušených hub, ale jak se později ukázalo, stačilo použít vzorek odpovídající 1/3 této dávky, totiž 0,8 gr sušených hub. Tento vzorek totiž obsahuje takové množství účinné látky, s takovými účinky, že schopnost pracovat je znemožněna pouze krátkodobě, ale účinek látky bude stále natolik zřetelný, že frakce obsahující účinnou látku mohou být bezchybně odděleny od všech ostatních inaktivních frakcí. Rozliční spolupracovníci a kolegové se dobrovolně, jako morčata, přihlašovali k testování této série.

Za pomoci spolehlivých testů prováděných na lidských subjektech mohla být účinná látka izolovány, koncentrována a transformována do chemicky čisté podoby prostřednictvím nejnovějších separačních metod. Tímto způsobem byly získány dvě nové látky ve formě čirých krystalů, které jsem pojmenoval psilocybin a psilocin. Výsledky prací byly publikovány v březnu 1958 v časopise Experientia ve spolupráci profesora Heima a mých kolegů Dr. A. Bracka a Dr. H. Kobela, kteří obstarali velké množství houbového materiálu pro naše výzkumy, poté co v podstatě zdokonalili postupy laboratorní kultivace hub.

Někteří z mých tehdejších spolupracovníků, doktoři A.J.Frey, H.Ott, T. Perzilka a F.Troxler, se poté podíleli na následujících krocích těchto výzkumů, tj. na stanovení chemické stavby psilocybinu a psilocinu a následné syntéze těchto látek. Výsledky těchto výzkumů byly publikovány v listopadovém čísle Experientie v roce 1958. Chemická struktura těchto houbových činitelů si z mnoha důvodů zasluhuje zvláštní pozornost. Psilocybin i psilocin patří, podobně jako LSD, do skupiny indolových sloučenin, biologicky zajímavého druhu látek nacházejících se v rostlinné a živočišné říši. Jednotlivé chemické vlastnosti, společné pro obě látky obsažené v houbách a pro LSD dokazují, že psilocybin a psilocin jsou blízcí příbuzní LSD, nikoliv pouze s ohledem na jejich psychické účinky, ale také pro jejich chemickou strukturu.

Psilocybin je ester kyseliny fosforečné, stejně tak jako psilocin, a jsou prvními a až dodnes jedinými sloučeninami kyseliny fosforečné obsahujícími indolové složky objevenými v přírodě. Zbytky kyseliny fosforečné nepřispívají k aktivitě, psilocin neobsahující kyselinu fosforečnou je právě tak účinný, jako psilocybin, ale ten činí molekuly mnohem více stabilnější. Zatímco psilocin je bez váhání kyslíkem na vzduchu rozložen, psilocybin je stabilní látkou.

Chemická struktura, jak psilocybinu, tak psilocinu je velmi podobná mozkovému enzymu serotoninu. Jak již bylo zdůrazněno v kapitole o biologickém výzkumu a experimentech na živočišných subjektech, serotonin hraje významnou roli v chemických funkcí mozku. Obě látky z hub, podobně jako LSD, při farmakologických pokusech s různými orgány inhibovaly účinek serotoninu.

Další farmakologické vlastnosti psilocybinu a psilocinu jsou také obdobné s vlastnostmi LSD. Hlavní rozdíl spočívá v kvantitativní účinnosti, jak při pokusnictví s laboratorními zvířaty, tak lidmi. Průměrná účinná dávka psilocybinu nebo psilocinu na lidskou bytost činí asi 10 mg (0,01 gr), tudíž je účinnost těchto dvou substancí více než 100x menší než účinnost LSD. Dávka LSD o velikosti 0,1 mg odpovídá již velmi silné dávce. A nadto účinky látek obsažených v houbách trvají pouze v rozmezí od čtyř do šesti hodin, tedy mnohem kratší dobu než účinky LSD (jedenáct až dvacet hodin).

Úplná syntéza psilocybinu a psilocinu , bez pomoci hub, může být provedena technickým procesem, který umožňuje tyto látky vyrobit ve velkém množství najednou. Syntetická výroba je mnohem více racionálnější a jednodušší než extrakce z hub. Provedením izolace a syntetické výroby účinných látek byla dokončena demystifikace magických hub. Objasněním chemických struktur látek, jejichž zázračné účinky vedly Indiány po tisíciletí k víře, že v houbách sídlí Bůh, mohlo být přikročeno k jejich syntetické výrobě do lahví.

Příbuznost psychických účinků a vizionářsko-halucinačních vlastností psilocybinu a LSD, je zřejmá z následujícího popisu experimentu s psilocybinem, který je opět použit z knihy Dr. Rudolfa Gelpkeho Antaios, v které zhrnul své zkušenosti s LSD a psilocybinem a které charakterizuje termínem, jak jsem se již zmínil v předcházející kapitole, cesty do vesmíru duše.

Též jsem se zmínil o výskytu mexických motivů, které jsem viděl v průběhu psilocybinového opojení při mém prvním sebeexperimentu se sušenými houbami druhu Psilocybe mexicana, který jsem popsal v části věnované chemickým výzkumům těchto hub. Totožný fenomenon dopadl i na R. Gordona Wassona. Pokračováním právě takových sledování se dopracoval k návrhu zda-li by mexické umění nemohlo být pod vlivem vizionářských obrazů, takových které se objevují v průběhu houbového opojení.

Potom co se nám zdařilo vyřešit záhadu posvátné houby teonanacatl v poměrně krátkém časovém období jsem se začal zabývat problematikou další mexické magické drogy dosud chemicky neprobádané, ololiuhqui. Ololiuhqui je aztécké pojmenování pro semena jisté popínavé rostliny (Convolvulaceae), která podobně jako meskalinový kaktus peyotl a houba teonanacatl, byla v předkolumbovském období Aztéky a spřízněnými kmeny používána při náboženských obřadech a magicko-léčebných praktikách. Dodnes je ololiuhqui stále užívána indiánskými národy jako jsou: Zapotekové, Chinantekové, Mazatekové a Mixtekové, které donedávna stále žily izolovaně bez velkého ovlivnění křesťanstvím v odlehlých končinách jihomexických hor.

Brilantní studii o historických, etnologických a botanických aspektech ololiuhqui publikoval v roce 1941 Richard Evans Schultes, ředitel Harvardského botanického muzea v Cambridgi ve státě Massachusetts. Tuto práci autor pojmenoval "Příspěvek k našim vědomostem o Rivea corymbosa, narkotické ololiuqui Aztéků" (A Contribution to Our Knowledge of Rivea corymbosa, the Narcotic Ololiuqui of the Aztecs). Následující líčení historie ololiuhqui pochází hlavně z Schultesovy monografie. (Poznámka překladatele: Jak R.G.Wasson zdůrazňuje, termín "ololiuhqui" je příkladem puntíčkářské ortografie, daleko populárnější termín ololiuqui je hláskování užívané Schultesem. Viz Botanical Museum Leaflets, Harvard University 20, 161-212, 1963)

Nejrannější záznamy o této droze byly vyhotoveny španělskými kronikáři v šestnáctém stolení, kteří též zmiňují peyotl a teonanacatl. Františkánský fráter Bernardino de Sahagun, se o ní zmiňuje ve slavné kronice Historia General de las Cosas de Nueva Espana, kde píše o zázračných účincích ololiuhqui. "Je tu bylina, nazývaná coatl xoxouhqui (zelený had), která plodí semena zvaná ololiuhqui. Tyto semena otupují a olupují o rozum, jsou brány jako jed."

Další informace o těchto semenech jsme obdrželi od lékaře Francisco Hernandeze, kterého zaslal do Mexika v rámci studia domorodých medikamentů v letech 1570 až 1575 král Filip II. V kapitole "On Ololiuhqui" jeho monumentální práce pojmenované Rerum Medicarum Novae Hispaniae Thesaurus seu Plantarum, Animalium Mineralium Mexicanorum Historia, publikované v roce 1651 v Římě, předkládá detailní popis a první vyobrazení ololiuhqui. Při překladu úryvku latinského textu provázejícího obrazové vyobrazení čteme: "Ololiuhqui, jinak zvaná coaxihuitl nebo hadí bylina je popínavá rostlina s tenkými, zelenými, srdčitými listy.... Květy jsou bílé, poměrně dlouhé...Semena jsou oblá...Když chtějí indiánští kněží navštívit bohy a získat od nich nějaké informace, pojídají tuto bylinu s účelem omámení. Zjevují se jim tisíce fantastických výjevů a démonů..."

Navzdory tomuto poměrně dobrému popisu, botanická identifikace ololiuhqui, jako semen Rivea corymbosa (L.) Hall. f. vyvolala množství polemik v odborných kruzích. Poslední dobou se dává přednost synonymickému pojmenování Turbina corymbosa (L.) Raf.

O účincích semen ololiuhqui byly publikovány zcela protichůdná tvrzení. Psychiatr H.Osmond provedl v roce 1955 sebeexperiment se semeny Turbiny corymbosy. Po požití množství od 60 do 100 semen se ho zmocnil stav apatie a prázdnoty, provázený zvýšenou vizuální čivostí. Po čtyřech hodinách následovalo období uvolnění a blaženosti, které zcela pominulo až po delším časovém období. Zpráva publikovaná V.J.Kinross-Wrightem v roce 1958, v Anglii, zcela protichůdně uvádí, že žádný z osmi dobrovolných pokusných subjektů, které požili 125 semen, nepociťoval žádné účinky.

Prvně jmenovaná, oblá, světle hnědá semena z Huautla byly botanickým ohledáním identifikovány jako Rivea (Turbina) corymbosa, zatímco druhé, černé, hranaté semena ze San Bartolo Yatepec byly identifikovány jako Ipomoea violacea L.

Zatímco Turbině corymbose se daří pouze v tropickém, nebo subtropickém klimatu, povijnici (Ipomoea violacea) můžeme nalézt jako ozdobnou rostlinu roztroušenou v teplých zónách po celém světě. Je to ta samá povijnice, kterou pro potěchu oka pěstujeme v našich zahradách v rozmanitých varietách s modrými nebo modřečervenými pruhovanými květními kalichy.

Jak zjistil T. MacDougall, který nám zajistil druhou velkou zásilku posledně jmenovanch semen,Zapotekové, kromě ololiuhqui,tj. semen Turbina corymbosa, které nazývají badoh, také používají badoh negro, semena Ipomoea violacea.

Můj schopný laboratorní asistent Hans Tscherter, s kterým jsem již provedl izolaci účinných látek hub se na chemickém výzkumu drogy ololiuhqui podílel také. Vycházeli jsme z pracovní hypotézy že účinné látky obsažené v semenech ololiuhqui mohou být zástupcem stejné skupiny chemických látek, indolových sloučenin, do které patří LSD, psilocin a psilocybin. Vzhledem k velmi velkému počtu jiných skupin sloučenin, které, podobně jako indolové sloučeniny mohou být považovány za účinné látky ololiuhqui, bylo velmi nepravděpodobné že tento předpoklad by mohl být správný. Avšak toto jsme mohli velmi jednoduše prověřit.

Přítomnost indolových komponentů může být jednoduše a rychle zjištěna zkouškou kolorimetrických reakcí, prostřednictvím které, zlomek indolové sloučeniny smíšený se spolehlivými činidly vytváří silně modře zbarvený roztok. S naší hypotézou jsme měli štěstí. Výtažek ze semen ololiuhqui s vhodnými činidly vykazoval modré zabarvení charakteristické pro indolové látky. S pomocí těchto kolorimetrických zkoušek se nám zakrátko podařilo izolovat ze semen indolové substance a získat je v chemicky čisté formě. Při jejich identifikaci jsem dosáhli překvapujících závěrů. To co jsme objevili se nám nejprve zdálo sotva uvěřitelné. Teprve opakováním a velmi opatrným podrobným rozborem prováděné činnosti se potvrdil náš dohad, že účinné látky obsažené ve starodávné mexické magické droze ololiuhqui jsou identické se substancemi, které jsme se již v mé laboratoři získaly dříve. Účinné látky byly identické s alkaloidy, které jsme získali v rámci desítky let trvajících výzkumů námele, částečnou izolací právě z námele a částečně získané chemickou obměnou námelových sloučenin.

Jako hlavní účinné látky ololiuhqui jsme určili amid kyseliny lysergové, hydroxyetylamid kyseliny lysergové a další velmi těsně chemicky příbuzné alkaloidy (viz. vzorce v příloze). Přítomen byl také alkaloid ergobasin, jehož syntéza stanovila výchozí bod pro mé výzkumy námelových alkaloidů. Amid kyseliny lysergové a hydroxyetylamid kyseliny lysergové, účinné látky ololiuhqui, jsou chemicky velmi blízcí příbuzní diethylamidu kyseliny lysergové (LSD), což si podle názvů dokáží uvědomit i chemičtí laici.

Amid kyseliny lysergové byl poprvé popsán anglickými chemiky S. Smithem a G.M. Timmisem jako štěpný produkt námelových alkaloidů a já jsem syntézu této látky v rámci svých výzkumů, při kterých bylo vynalezeno LSD, provedl též. V té době nemohl nikdo tušit, že tato látka, laboratorně vyrobená, by se mohla po dvaceti letech později objevit jako přirozeně se vyskytující účinná látka starobylé mexické magické drogy.

Po objevu psychické aktivity LSD jsem amid kyseliny lysergové při sebeexperimentu testoval též a zjistil, že způsobuje podobné snové stavy, ale pouze při dávce deset až dvacetkrát větší než LSD. Tyto účinky byly charakterizovány pocitem duševní prázdnoty a neskutečnosti a bezvýznamnosti vnějšího světa, zvýšením sluchové percepce a příjemnou fyzickou malátností, která konečně vede ke spánku. Tento obrázek účinků LA-1 1 1, jak jsem amid kyseliny lysergové jako výzkumný preparát nazýval, byl přijat k účelům systematických pozorování psychiatrem Dr. H.Solmsem.

Když jsem objev našeho výzkumu ololiuhqui prezentoval na Natural Products Congress of the International Union for Pure and Applied Chemistry (Kongres přírodních produktů Mezinárodního svazu čisté a aplikované chemie, IUPAC) který se na sklonku roku 1960 konal v australském Sydney, moji kolegové si mou řeč vyslechly se skepsí. V diskusi, která následovala po mé přednášce mě mnoho zúčastněných podezíralo, že by mohl být výtažek z ololiuhqui kontaminován stopami derivátů kyseliny lysegové, s kterými tak často v mé laboratoři pracuji. Další důvod odborných kruhů nedůvěřovat našemu objevu spočívá ve faktu, že u vyšších rostlin (i.e. čeleď svlačcovitých), doposud nebyl výskyt námelových alkaloidů zaznamenán, a jejich výskyt byl s určitostí ověřen pouze u nižších hub, což by bylo v rozporu s obecně platnou normou, že určité substance jsou typické a jejich výskyt je omezen pouze pro odpovídající rostlinnou čeleď. Nález charakteristického druhu látek, v tomto případě námelových alkaloidů ve dvou odlišných čeledích rostlinné říše, široce rozčleněných dějinami evoluce, je skutečně raritní výjimka.

Tyto studie o účinných látkách semen ololiuhqui, ačkoliv byly publikovány pouze ve specializovaných časopisech měly neočekávaný ohlas. Byly jsme kontaktovány dvěmi holandskými velkoobchodními společnostmi se semeny, jejichž prodej semen ozdobné odrůdy povijnice Ipomoea violacea dosáhl neobvyklých rozměrů. Zjistily, že velká poptávka je spojována s výzkumy těchto semen v naší laboratoři, a tak se o nich dychtivě chtějí dozvědět více. Ukázalo se, že nová poptávka pochází z hippie kruhů a dalších skupin zabývajícími se halucinogenními drogami. Věřili, že v semenech ololiuhqui nalezly substituent LSD, které se stávalo stále méně a méně dostupným.

Boom semen povijnice byl relativně krátkého trvání, zjevně pro nepřijatelné prožitky, které mohou osoby drogového světa s touto "staronovým" inebriantem zažít. Semena ololiuhqui, které jsou požívány rozmělněné s vodou, nebo jiným nealkoholickým nápojem mají velmi nedobrou chuť a jsou nesnadno stravitelné. Nadto se vlastní psychické účinky semen ololiuhqui od účinků LSD liší, euforické a halucinogenní složky jsou obsaženy v daleko menší míře, zatímco převažují účinné látky způsobující duševní prázdnotu, často úzkost a depresi. Mimoto, malátnost a únava jsou stěží žádoucím rysem účinků opojné látky. Toto by mohly být všechny důvody, proč se zmenšil zájem drogové kultury o semena povijnice. Stačilo pouze několik málo výzkumů, aby byla zodpovězena otázka, zdali naleznou účinné látky ololiuhqui smysluplné uplatnění v lékařství. Dle mého názoru by mohlo stát za to především objasnit, zdali je pro medicínu užitečný silný narkotizující, sedativní účinek určitých složek povijnice, nebo jejich chemických modifikací.

Výchozím bodech může být syntéza amidů kyseliny lysergové, mezi které patří, v přírodě se vyskytující se námelový alkaloid, ergobasin. Ta mě přivede k syntéze diethylamidu kyseliny lysergové, LSD. Halucinogenní vlastnosti LSD byly důvodem, proč halucinogenní houba teonanacatl nalezla cestu do mé laboratoře. Práce s teananacatlem, z kterého byly izolovány psilocybin a psilocin překlenuly k výzkumu další mexické magické drogy, ololiuhqui, jejichž halucinogenní složky mají opět podobu amidů kyseliny lysergové, včetně ergobasinu, kterým se začarovaný kruh uzavírá.

R.Gordon Wasson, s kterým jsem udržoval od dob výzkumu mexických magických hub přátelské styky, mě a mou manželku vyzval, abychom zúčastnili expedice do Mexika kterou připravuje na sklonek roku 1962. Cílem expedice bylo najít další mexickou magickou rostlinu. Při svých cestách do hor jižního Mexika se Wasson dozvěděl, že mezi Mazatéky je velmi rozšířeno užívání zvláštní šťávy z listů rostliny nazývané hojas de la Pastora nebo hojas de Maria Pastora, mazatécky ska Pastora nebo ska Maria Pastora (listí pastýřky nebo listí Marie pastýřky) k podobným medicínsko-náboženským účelům, k jakým využívají teonanacatl a ololiuhqui.

26. září 1962 jsem se svou přiletěl do Mexico City, kde jsme se sešli s Gordonem Wassonem. Všechny nezbytné přípravy pro expedici již měl ukončeny, tak jsme v průběhu dvou dnů rychle přikročili k následujícímu úseku cesty na jih. Připojila se k nám paní Irmgard Weitlaner-Johnsonová, vdova po Jean B. Johnsonovi, průkopníku etnografických studií mexických posvátných hub, zemřelém při spojenecké invazi v severní Africe. Její otec Robert J. Weitlaner, který do Mexika emigroval z Rakouska přispěl rovněž k znovuobjevení kultu hub. Paní Johnsonová pracovala jako odborník na indiánské textilie v Národním antropologickém muzeu v Mexico City.

Po dvoudenní cestě rozměrným Landroverem, který nás dopravil na náhorní plošinu vedoucí podél sněhem pokrytým Popocatepetlem, přecházející Puebla a vedoucí dolů do Orizabského údolí s nádhernou tropickou vegetací, poté přívozem přes Popolaopan, řeku motýlů, kolem Tuxtepecu, bývalé aztécké pevnosti, jsme dorazili do základního tábora naší výpravy, mazatécké vesnice Jalapa de Diaz, rozprostírající se na úbočí hor, v kterém jsme se ocitli přesně ve středu okolí a uprostřed lidí, od kterých jsme během dvou a půl týdnů načerpali znalosti, díky kterým jsme byli uspěšní.

Starosta, který pravděpodobně ani lejstra nedočetl do konce, ale rozsáhlost dokumentů vybavených úředními razítky, na něj viditelně udělala velký dojem. Postoupil nám pronájem rozměrné boudy do které jsme mohli umístit naše nafukovací matrace a spací pytle.

Trochu jsem se rozhlédl po okolí. Ruiny velkého kostela z koloniálního období, který musel být tenkrát překrásný, růžový, témeř přízračný kostel stojící v příkré stráni stranou od návsi. Také jsem již zahlédl ženy, které vyhlížely ze svých chýší a odvážně si nás, cizince, prohlížely. Jejich dlouhé, bílé oblečení, ozdobené rudým lemováním s dlouhými modročernými vlasy spletenými do copů, nám poskytlo malebný pohled.

O naše žaludky pečovala stará mazatécká žena, která řídila mladou kuchařku a dvě pomocnice. Žila v jedné z typických mazateckých chatrčí, které mají jednoduchý pravoúhlou konstrukci s doškovou sedlovou střechou a zdmi z vázané kulatiny. Chatrče jsou bez oken, ale štěrbiny mezi jednotlivými kusy kůlů poskytují dostatečnou možnost dívat se ven. Ve středu chatrče, na podlaze z udusané hlíny, bylo vyvýšené ohniště, uplácané z jílu, nebo vystavěné z kamení. Kouř unikal skrz velké otvory ve zdech pod dvěmi konci střechy. Rohože z lýčí ležící v rohu, nebo podle zdí sloužily jako lůžka. Chatrče byly obývány společně se zdomácnělými zvířaty, jako jsou černí vepři, krocani a slepice.

Následujícího rána se naše skupina připravila na cestu přes Sierra Mazateca. S vesnickým koňským handlířem jsme zjednali soumary a průvodce, kteří nás budou doprovázet. Guadelupe, Mazaték, který dobře znal cestu, se rozhodl za úplatu nás doprovázet a vézt zvíře v čele. Gordon, Irmgard, moje žena a já jsme jeli na našich soumarech ve středu kolony. Teodosio a Pedro, zvaný Chico, dva mladí nerozluční kamarádi, bosi vedli dvě muly obtížené našimi zavazadly a hlídali aby se nesplašily, uzavírali naše procesí. Tehdy jsem si zvykl na sedlo zhotovené z tvrdého dřeva. Zakrátko poté jsem také pochopil, že tato technika lokomoce je v těchto podmínkách nejideálnějším způsobem cestování. Soumaři klidně následovali vůdce a po celou dobu jízdy nepotřebovaly jediný usměrňovací rozkaz. S překvapivou zručností vyhledávaly nejlepší místo výstupu po téměř neschůdných, částečně skalnatých, dílem bažinatých cestách, které vedly zkrz houštiny a přes potůčky nebo příkrými srázy. Zbaveni všech starostí o cestu, jsme se mohli věnovat se vší pozorností kráse krajiny a tropické vegetace. Projížděli jsem tu tropickými,téměř pralesy, s gigantickými stromy obrostlými epifyty, poté opět háji banánovníků nebo kávovými plantážemi, mezi prosvětlenými stanovišti kvetoucích stromů na okraji cesty, nad kterými čile poletovaly nadherní motýli........ Cestovali jsme v dusnu a parném vzduchu proti proudu širokého řečiště řeky Rio Santo Domingo, které strmě stoupalo, aby se znovu svážilo dolů. V průběhu krátkého silného tropického lijáku se ukázaly dlouhá a široká ponča z voskovaného plátna, kterými nás Gordon vybavil, být zcela užitečná. Naši indiánští průvodci se proti průtrži mračen chránily pod obrovskými, srdčitými listy, které si čile usekli na okraji cesty. Teodosio a Chico, nám připadali, když utíkali vedle soumarů, zakryti těmito listmi, jako velké zelené pohybující se kupky sena. Krátce předtím než se začalo stmívat jsme dorazili k první osadě, k ranči La Providencia. Patron, Don Joaquin Garcia, hlava velké rodiny, nás uvítal pohostinsky a pln důstojnosti. Bylo těžce zjistitelné kolik dětí, kromě dospělých a domácích zvířat bylo v této obytné místnosti, chabě osvětlené jedině ohněm z krbu.

V Ayautla jsme zůstali několik dní. Spali jsme v domě Doňi Donata Sosa de Garcia. Doňa Donata se starala o svou velkou rodinu, včetně svého churavějícího manžela. Mimo to dohlížela na pěstování kávy v regionu. Čerstvě očesaná zrnka kávy byly shromažďovány v přiléhajícím stavení. Byl to překrásný pohled na mladé indiánské ženy a dívky vracející k večeru ze sklizně domů, oděné ve své zářivé oblečení ozdobené barevnými lemy, nesoucí pytle kávy na zádech, zavěšené na čelních páscích. Doňa Donata též řídila obchod s potravinami, ve kterém její manžel, Don Eduardo, stál za pultem.

Muž, který zabil svou ženu a který nyní na doživotí sedí ve věznici, žil ve vedlejším domě, který již zůstal opuštěný. Manžel dcery Doňi Donata po aféře s jinou ženou byl ze žárlivosti zabit. Starosta Ayautla, mladý mestický spekulant, kterého jsme odpoledne formálně navštívili, nikdy neujde krátkou vzdálenost, která dělí jeho chatrč s jeho úřadem ve vesnické radnici, se střechou z vlnitého plechu, leda s doprovodem dvou silně ozbrojených mužů. Protože vybírá ilegálně přemrštěné daňě, strachuje se, že by ho někdo zastřelil. Protože v tomto zapadlém koutu není žádného spravedlného odvolání, lidé se uchylují k sebeobraně tohoto druhu.

Díky dobrým známostem Doňi Donaty jsme od jedné staré ženy získali první vzorek hledané rostliny, několik listů hojas de la Pastora. Protože květy a kořeny byly nenávratně ztraceny, nebyl tento rostlinný materiál vhodný k provedení botanické identifikace. Naše úsilí získat více upřesňujících informací, o nalezišti rostlin a o tom jak je užívána, bylo marné. Pokračování naší cesty z Ayautla bylo prodlužováno, protože jsme čekali, až se naši chlapci vrátí zpět se soumary, které odvedli na pastviny na další straně Rio Santo Domingo nad řekou, tekoucí mohutnými proudy.

Po dvou denní cestě, noc jsme přečkali ve vysokohorské vesnici San Miguel Huautla, jsme dorazili do Ria Santiaga, ve kterém jsme se setkali s Doňou Herlinda Martinez Cid, uřitelkou z Huautla de Jimenez. Na vyzvání Gordona Wassona, které znala již z dob jeho výprav za houbami, se k nám přidala a sloužila jako náš mazatécky i španělsky mluvící tlumočník. Nadto nám byla schopna, prostřednictvím svých nesčetných, po okolí roztroušených známostí, pomoci při hledání možných spojení s curanderos a curanderas, kteří hojas de la Pastora při své praxi využívání. Protože se náš příjezd do Rio Santiago zpozdil, Doňa Herlinda, strachujíc se o nás, nás obeznámila s nebezpečím číhajícím v okolí, obávala se, že bychom mohli spadnout dolů ze skalnaté cesty, nebo přepadeni lupiči.

Naše další zastávka byla v San Jose Tenango, osadě ležící hluboko v údolí, uprostřed tropické vegetace s plantážena banánovníků, pomerančovníků a citronovníků. Naskytl se nám znovu typický obrázek vesnice, ve středu návsi s trhem stál polorozbořený kostel z koloniální éry, s dvěma, nebo třema zastávkama, prodejnou smíšeného zboží a přístřeším pro koně a muly. Útočiště jsme nalezli v domu s plechovou střechou, s luxusem betonové podlahy, na které jsme mohli rozprostřít své spací pytle.

V neprůchodné džungli na straně hor jsme objevili studánku se vznešeně průzračnou svěží vodou, která nás se svým ze skály přírodou vytvořeným bazénem lákala ke koupeli, která byla nezapomenutelným potěšením po dnech bez příležitosti se umýt. V této jeskyňi jsem poprvé ve volné přírodě viděl živého kolibříka, modrozelený, kovově lesklý, duhový drahokam, který vířil nad velkými květy liány.

Toužené kontakty s osobami zručnými v léčitelství, díky příbuzenským vztahům Doňi Herlindy mohly být započaty setkáním s curanderem Don Sabinem. Bohužel, z nějaké důvodu, odmítl udělit nám slyšení a zbyly nám jen otázky. Od staré curandery, ctihodné ženy v pozoruhodně velkolepém mazatéckém oděvu, líbezného jména Natividad Rosa jsme dostali celý svazek kvetoucích vzorků hledané byliny, ale nepodařilo se nám ji přemluvit, aby nám předvedla obřad s listím. Omluvila se, že je již příliš stará na obtížnou magickou cestu, nikdy by nemohla překonat velkou vzdálenost jistých míst, pramene u kterého moudrá žena získává svou sílu a jezera kde zpívají vrabci a kde předměty dostávájí svá jména. Natividad Rosa nám ani nemohla říci kde listí trhá. Roste prý ve velmi, velmi vzdáleném údolí lesa. Trhá rostliny, všude tam, kde nejprve vloží do země jako oběť bohům zrnko kávy....

Vlastnili jsme nyní dostatečné množství rostlin s květy a kořeny, s kterým již bylo možné provést botanickou identifikaci. Očividně se jedná o zástupce rodu Salvia (šalvěj), příbuzného velmi dobře známého lučního šalvěje. Bylina má modré květy s bílou korunní kopulí, které jsou uspořádány do rozptýlené laty na 20 až 30 centimetrů dlouhém stonku.

O několik dní později nám prodala Natividad Rosa plný koš listí za který chtěla zaplatit padesát pesos. Obchod zde znamená smlouvání, a potom jiné dvě ženy nám přinesly další značné množství listí. Protože jsme věděli, že v průběhu obřadu je popíjena zvláštní štáva z listí, listy musí tudíž obsahovat účinné látky, rozmačkal jsem čerstvé listy na kamenném tálu, přecedil přes plátno, šťávu kvůli její ochraně rozředil s alkoholem a přelil do láhve, z účelu pozdějších laboratorních zkoumání v Basileji. Při této činnosti mi pomáhala indiánská dívka, která byla zvyklá na práci s kamenným tálem, na kterých indiáni od nepaměti drtí ručně kukuřici.

Den předtím, než jsme pokračovali v cestě jsme se již vzdali naděje, že nám bude umožněno zúčastnit se obřadu, když jsme náhle vešli do styku s curanderou, která byla ochotna nám pomoci.

Nikdo z vesnice nás neviděl a ani nezjistil, že bychom byli touto curanderou přijmuty. Bylo to vzhledem k okolnostem samozřejmě zrada posvátných zvyků, potrestání hodné zasvěcení bílých cizinců, na kterém jsme se také podíleli. Ovšemže tento důvod byl skutečnou příčinou, proč jiní léčitelé kterých jsme se ptali, odmítli zasvětit nás do rituálů s hojas de la Pastora. Podivné ptačí zavolání z temnoty nás provázelo při výstupu a štěkot psů bylo slyšet ze všech stran. Psi cítili cizince.

Curandera Consuela García, žena kolem čtyřicítky, bosonohá, podobně jako všechny indiánské ženy v této oblasti, nás plaše vpustila do své chatrče a okamžitě zavřela dveře s těžkou závorou. Vybídla nás, abychom ulehli na lýkové rohože, rozložené na udusané hliněné podlaze. Protože Consuela hovořila pouze mazatécky, Herlinda nám její pokyny překládala do španělštiny. Curandera zapálila svíci na stole pokrytém společně nějakými obrázky svatých a rozmanitým smetím. Potom začala horlivě, ale tiše spěchat. Najednou jsme všichni do jednoho zaslechli podivné zvuky a šátrání po prostorách chýše, nemohli to být nějaké neviditelné bytosti, jejichž stíny a rozměry se odrážely na zdi od záře svíčky? Viditelně znepokojená Consuela prohledala s hořící svíčkou v ruce pokoj. Zdálo se, že by to mohly být krysy, kdo dělal tuto neplechu. Curandeřině láhvy se rozhořel copal, pryskyřice podobná kadidlu, jehož vůně okamžitě zaplnila celou chýši. Potom byl obřadně připraven magický nápoj. Consuela se nás zeptala zda si přejeme se obřadu zúčastnit s ní. Gordon se přihlásil sám. Protože jsem byl tehdy stižen těžkou žaludeční nevolností, nemohl jsem se k němu přidat. Moje žena mě nahradila. Curandera položila šest párů listů před sebe. Stejné množství přidělila Gordonovi. Anita obdržela tři páry. Podobně jako houby, listy jsou také dávkovány vždy v páru, tato praktika má samozřejmě magický význam. Listy byly rozmačkány kamenem, potom napěchovány přes pěkné síto do šálku, kámen a obsah síta byl poté opláchnut vodou. Nakonec byl plný šálek podkuřován s mnoha ceremoniemi nad nádobou s copalem. Consuela se předtím než jim podala jejich šálky, zeptala Anity a Gordona jestli věří v pravdivost a svatost obřadu. Poté co souhlasně odpověděli a slavnostně vypili nápoj velmi hořké chuti, zhasila Consuela svíčku a ležíc ve tmě na rohožích jsme čekali na účinky.

Když uplynulo nějakých dvacet minut, zašeptala mi Anita do ucha, že vidí pozoruhodné, jasně ohraničené výjevy. Gordon účinkování drogy zaznamenal též. Z temnoty zněl hlas curandery, napůl zpěv, napůl mluva. Herlinda překládala. " Věříte v Kristovu krev a svatost obřadu?" Po našem " creemos", (mazatécky Věříme!), pokračoval obřad. Curandera zapálila opět svíčku, sundala ji z "oltářního" stolu na zem, zpívala a předříkávala modlitby nebo magické formule a poté co položila svíčku opět pod obrázky svatých, znovu ztichla a zhasla. Nato začala domluva pravdy. Consuela se nás zeptala jaké máme přání. Gordon se otázal na zdraví své dcery, která bezprostředně před jeho odjezdem z New Yorku byla z důvodu nebezpečí předčasného porodu hospitalizována. Dostalo se mu potěšitelné odpovědi, že rodička i dítě jsou v pořádku. Poté začala curandera opět zpívat, modlit se a manipulovat se svíčkou na oltářním stole a na zemi, nad čadící mísou.

Když obřad skončil, curandera nás vyzvala, abychom zatímco ona bude pokračovat v modlidbách, odpočívali na našich rohožích. Náhle zahřmělo. Zkrz praskliny v trámoví zdí pronikla zář blesku do temnoty chýše, doprovázená hrozitánským hromem,, zatímco venku zuřil tropický liják, který tloukl do střechy. Z Consuelinina hlasu zaznívaly obavy, že bychom její chýš neopustili před rozbřeskem. Bouřka pominula před svítáním a tak jsme nepostřehnuti vesničany sešli úbočím hor dolů, do našeho domu s vlnitou, železnou střechou, tak bezhlučně, jak nám jen umožňovala zář blesků osvětlující cestu. Ale štěkot psů nás přesto provázel ze všech stran.

Ráno po této ručné noci jsme se rozhodli San Jose Tenango opustit. Průvodce Guadelupe a dva přátelé Teodosio a Pedro se objevili před našimi baráky ve stanovený čas. Hned jsme vyskočili na koně a malá skupina se opět rozjela do kopců úrodnou krajinou, jiskřící po noční bouři v záblescích slunečních paprsků.

Zpáteční cestou přes Santiago jsme večerem dokazili do naší poslední zastávky v zemi Mazatéků, v hlavním městě Huautla de Jimenez. Odtud jsme odjeli automobilem do Mexico City. Poslední večeří v Posada Rosaura, toho času jediným hostincem v Huautla, jsme se odloučili od našich indiánských průvodců a znamenitých soumarů, kteří nás tak bezpečně převedli skrz Sierra Mazateca. Zaplatili jsme indiánům a Teodosio také přijal peníze pro svého šéfa v Jalapa de Diaz, kam se později i se zvířaty vrátil, jejichž příjem nám potvrdil otiskem svého palce který si obarvil v náplni kuličkového pera. Přespali jsme v domě Doňi Herlindy.

Den poté jsme formálně navštívili curanderu Marii Sabinu, ženu která se díky Wassonově publikační činnosti proslavila. Když se Gordon Wasson v létě roku 1955 stal prvním bílým mužem, který okusil v rámci nočního obřadu posvátné houby, přihodilo se to zrovna v její chýši. Gordon a Maria Sabina se, jako staří přátelé, navzájem srdečně přívítali. Curandera žila stranou od cesty, na úbočí hory která se tyčí nad Huautla. Dům, který byl dějištěm historického sezení s Gordonem Wassonem, vyhořel, pravděpodobně přičiněním rozhněvaných usedlíků nebo závistivého kolegy, protože Maria Sabina prozradila tajemství teonanacatlu cizimcům. V nové chýši, v které jsme se nalézali byl neuvěřitelný nepořádek, který nejspíše nabýval vrchu i ve staré chýši. Chýše byla plná polonahých dětí, slepic a prasat které rochali okolo. Stará curandera měla inteligentní obličej, mimořádně výrazově proměnlivý. Viditelně na ní udělalo dojem, když jsme ji vysvětlili, že se nám podařilo uvěznit ducha hub do pilulky. Najednou prohlásila, že je připravena poskytnout nám konzultaci, když jí dáme pilulky k dispozici. Dohodli jsme se na nastávající noc v domě Doňi Herlindy.

Celý den jsem se potuloval křížem krážem po Huautla de Jimenez, který se rozkládá po obou stranách hlavní třídy na úbočí hor. Poté jsem doprovázel Gordona při jeho návštěvě v Instituto Nacional Indigenista. Tato vládní organizace umožňuje studie a pomáhá řešit problémy chudého obyvatelstva, tj. indiánů. Vedoucí úřadu nám výprávěl o obtížích, které v té době způsobovala v oblasti kávová politika. Prezident Huautla ve spolupráci s tímto úřadech se pokouší odstranit zprostředkovatele výkupu a prodeje kávy, kteří se podílejí na tvorbě výkupní ceny kávy, tak aby byly zvýhodněni producenti kávy z řad indiánů. Tělo vedoucího bylo zmrzačeno následkem úrazu z předcházejícího června.

Když jsme se k večeru vrátili domů do Herlindina domu, Maria Sabina už na nás i s celým svým doprovodem vyhlížela. Čekala se svými dvěmi překrásnými dcerami, Apolonií a Aurorou, které aspirovaly na budoucí dráhu curanderos s neteří a přivedla s sebou všechny děti, které s ní žily. Kdykoliv začalo Apoloniino děcko brečet, vytáhla Apolonie prs a nakojila ho. Také přišel starý curandero Don Aurelio, statný jednooký muž zahalený do černobílého vzorovaného pláště, zvaného serape. Na verandě, kde jsme se usadili, jsme byli pohoštěni kakaem a máslovým světlým moučníkem. Vzpomněl jsem si na zprávu ze starodávné kroniky, která popisovala, že před požitím teonanacatlu byl Aztéky popíjen chocotatl.

Po setmění jsme se přemístili do pokoje v kterém se měl obřad konat. Protože jsme se nemohli zamknout, jediný vhodným prostředkem k zatarasení dveří byla postel. A tak nám zbyl jedině únikový východ do zadní zahrady, který jsme pro případ naléhavé potřeby nechali otevřený. Krátce před půlnocí obřad začal. Do té doby jsme leželi na podlaze,na rohožích z lýčí spali a vyčkávali noční události. Marie Sabina občas vhodila na žhavé uhlíky v měděné misce kousky copalu, díky kterému se zatuchlý vzduch přeplněné místnosti stal snesitelnějším. Vysvětlil jsem curandeře prostřednictvím Herlindy, která se obřadu znovu účastnila jako překladatelka, že jedna pilulka oplývá duší dvou párů hub. (Jedna pilulka obsahuje 5 mg syntetického psilocybinu).

Všechny tyto přípravy a také následující obřad se odehrávaly obdobně jako při sezení s curanderou Consuelou Garcia v San Jose Tenangu. Poté co byla dávka rozdána, zhasila Maria Sabina svíčku na oltáři a ve tmě jsme čekali na účinky. Když už téměř uplynula půlhodinka curandera začala něco mumlat a její dcera s Donem Aureliem začali být také neklidní. Herlinda nám překládala a vysvětlovala co špatného se stalo. Maria Sabina říkala, že pilulky neobsahují žádné duchy hub. Probíral jsem tuto situaci s Gordonem, který ležel vedle mě. Bylo nám jasné, že vstřebávání účinné látky z pilulek, které se nejprve musí rozpustit v žaludku, probíhá mnohem pomaleji než u hub, z kterých se část účinných látek uvolňuje a vstřebává sliznicí již při žvýkání. Ale můžete za těchto podmínek podávat nějaká vědecká vysvětlení? Než bychom se pokoušeli o výklad, raději jsme se rozhodli k činu a rozdělili jsme další pilulky. Obě curandery a curandero si každý vzali ještě další pár. Nyní již pozřeli celkovou dávku o obsahu 30 mg psilocybinu. Po další čtvrthodině duch v pilulce začal účinkovat a působil až do svítání. Dcery a Don Aurelio svým hlukovým basovým hlasem vřele odpovídaly na zpěv a modlitby curandery. Blažené, toužebné stenání Apolonie a Aurory, které se ozývalo mezi zpěvem a modlitbou, působilo dojmem, že v této náboženské události spojené s drogovým opojením se pro tyto mladé ženy slučují smyslné sexuální pocity s religií. Uprostřed obřadu se nás Maria Sabina zeptala na naše otázky. Gordon se opět otázal na zdraví své dcery a vnoučete. Obdržel stejně dobrou odpověď jako od curandery Consuely. Matka a dítě byly když se vrátil do New Yorku, skutečně v pořádku, což ovšem není žádným zřejmým důkazem propetických schopností obou curanderas. Přibližně ve stejnou dobu jsem pocítil evidentní účinky hojas, stav zbystřené duševní percepce a intenzifikace prožívání, které avšak nebyly provázeny žádnou známkou halucinací. Anita, Irmgard a Gordon prožívali euforické stavy opojení, které byly okořeněny podivnou, mystickou atmosférou obřadu. Moje žena prožívala vize velmi zřetelných podivných lineárních vzorů.

Později zůstala oněměle a s úžasem strnule zírat na bohatou oltářní výzdobu starého kostela nedaleko Puebla, v které ropoznala ty samé obrazy a tvary, které tak bohatě viděla v průběhu opojení. Když jsme tento kostel z koloniálního období navštívili byli jsme již na zpáteční cestě do Mexico City. Tyto nádherné kostely mají obrovský kulturní a historický význam, protože na jejich stavbě a výzdobě se podíleli indiánští dělníci a umělci, kteří zároveň do nich vnesli prvky v indiánském stylu. Vědec Klaus Thomas se ve své knize Pamět řízená uměním (Die kunstlich gesteuerte Seele, Ferdinand Enke Verlag, Stuttgart 1970) zabývá možným ovlivněním mezoamerického indiánského umění vizemi vniklými v opojení psilocybinem. "Rozhodná kulturně historická srovnání staré a nové tvorby indiánského umění musí svým souladem výjevů, forem a barev s vizemi psilocybinového opojení bezesporu přesvědčit každého nepředpojatého diváka."

Mexický charakter vizí z mého prvního sezení se sušenými houbami Psilocybe mexicana a kresby Li Gelpke zhotovené bezprostředně po intoxikaci psilocybinem mohou též pravdivost této asociace potvrzovat. Když jsme se nad rozbřeskem s Marií Sabinou a jejím doprovodem loučili, curandera říkala, že pilulky jsou stejně silné jako houby a že meni nimi není nijakého podstatného rozdílu. Byl to výraz nejvíce povolané autority, který potvrzoval, že syntetický psilocybin je totožný s přírodním zdrojem opojení. Jako dárek na rozloučenou jsem Marii Sabině věnoval fiólu pilulek psilocybinu. Rozzářeně vysvětlovala naší překladatelce Herlindě že nyní bude moci pořádat obřady i za časů těch ročních období ve kterých houby nerostou.

Jak jinak bychom mohli ocenit přínos Marie Sabiny, totiž skutečnost, že to byla ona, kdo umožnil cizincům, bílým lidem, zúčastnit se tajemného obřadu a tím je zasvětila do tajů posvátné houby? K jejímu dobru můžeme konstatovat, že tímto činem otevřela dveře jak výzkumům soudobého mexického kultu hub, tak vědeckým, botanickým a chemickým šetření posvátných hub, jejichž výsledkem byl objev cenných účinných látek, psilocybinu a psilocinu. Bez této spolupráce by se nejspíše starodávné vědomosti a zkušenosti uchované v těchto tajných obřadech beze stopy ztratily v hloupém pokroku západní civilizace. Z jiného pohledu může být čin curandery hodnocen jako znesvěcení posvátných obyčejů, dokonce až jako zrada. Někteří z jejich krajanů, kteří tento názor zastávali, se jí mstili, včetně činu vypálení jejího domu. Vědecké výzkumy nemohou znesvětit houbový kult. Ale publikace o objevu magických hub vyvolaly invazi hippies a hledačů drog do mazatécké země, kde se mnohdy chovali velmi ošklivě, dokonce až zločinně. Jiným nežádoucím důsledkem byl začátek opravdového přílivu turistů do Huautla de Jimenez, čímž došlo k narušení autenticity prostředí. Právě očitá svědectví a úvahy se velkou částí těší zájmu etnografického výzkumu. Všude kam badatelé a vědci zamíří a objasní pozůstatky vzácně se vyskytujících starobylých zvyklostí, vytrácí se jejich původnost. Tato ztráta je vyvážena větší nebo menší měrou pouze potud, pokud výsledky výzkumů potvrdí trvalou kulturní hodnotu.

Bylinné vzorky hojas de la Pastora, které jsme si s sebou odvezli byly předány k provedení botanické identifikaci Carl Eplingovi a Carlos D. Jativovi z Botanického institutu Harvardské univerzity v Cambridge v americkém státě Massachusetts. Objevili, že tato rostlina je dosud nepopsaný druh Salvii (šalvěje), který pojmenovali Salvia divinorum. Chemické výzkumy štávy z magického sága v basilejské laboratoři byly neúspěšná. Psychoaktivní látky této drogy se spíše jeví jako nestálé, jelikož šťáva připravená v Mexiku a nakonzervovaná v alkoholu se při dalším sebeexperimentu ukázala být neúčinná. Jakkoliv jsem se zabýval chemickou povahou účinné látky, záhada magické byliny ska Maria Pastora zůstala stále nerozřešena.

Dosud jsem v této knize hlavně popisoval svou vědeckou činnost a události následně z mé profesní činnosti vyplývající. Tato práce se velmi podepsala na mém soukromém životě a osobnosti, nikoliv toliko protože mi umožnila seznámit se zajímavými a významnými vrstevníky. Již jsem se zmínil o několika z nich, Timothy Learym, Rudolfu Gelpkem, Gordonu Wassonu. Na následujících stránkách hodlám vystoupit ze své rezervovanosti vědce a hodlám zobrazit setkání, která byly pro mou osobu velmi významné a které mi pomohly vyřešit otázky, před které mě postavili látky, které jsem objevil.

Vyzařování je vynikající termín označující význam vlivu, který na mě měla osobnost a literární práce Ernsta Jungera. Osvícen jeho názory, které se jakoby stereoskopicky skládají z mnoha rovin a věcných dimenzí, začal jsem chápat svět v nové, osvícené kráse. Do osobního kontaktu s tímto autorem jsem se ve spojitosti s halucinogenními drogami dostal několik let před objevem LSD.

V rámci naší korespondence se Ernst Junger dotazoval též na mé studie o LSD, které by mohl použít pro informaci svých přátel. V zápětí jsem obdržel jeho související publikaci, v které se LSD zabývá, jak je zřejmo z následujícího komentáře:

Brzy poté jsem se v dopise od Ernsta Jungera dočetl, že pojednání o drogách zařadil do kontextu své novely Heliopolis na které tehdy pracoval. Píše mi o vědci zabývajícím se drogami, který figuruje v této novele.

Kniha se objevila na pultech následujícího roku s nudným podtitulem Ruckblick auf eine stadt- Poohlédnutí za městem, retrospektiva města v budoucnosti, jehož technické vybavení a zbraně jsou pro současnost dosud pouhými kouzly a jehož mocnost se zmítá mezi démonickou technokracií a konzervativními vlivy. V postavě Antonia Peri, Junger zobrazil zmiňovaného výzkumníka drog, žijícího ve starobylém městě Heliopolis.

Toho samého léta co vyšel Heliopolis, jsem autorovi splatil svůj osobní dluh. Navštívil jsem Ernsta Jungera v Ravensburgu, při jeho přechodném pobytu ve Švýcarsku. Při překrásné podzimní cestě jižním Švýcarskem společně s mými přáteli jsem zakusil oslňující sílu jeho osobnosti.

Dva roky nato, na počátku března 1951 jsem prožil velké dobrodružství, LSD trip s Ernstem Jungerem. Poněvadž až do té doby existovaly zprávy o LSD experimentech prováděných ve spojitosti s psychiatrickými výzkumy, tento experiment mě obzvláště zajímal, protože to byla příležitost k pozorování účinků LSD na umělce v nelékařském prostředí. Bylo to ještě o něco dříve předtím, než se stejnými vyhlídkami začal Aldous Huxley experimentovat s meskalinem. Tyto pokusy popisuje ve dvou svých knihách Dveře vnímání (The Doors of Perception) a Nebe a peklo (Heaven and Hell). Abych zajistil potřebnou okamžitou lékařskou pomoc, vyzval jsem ke spoluúčasti svého přítele, lékaře a farmakologa profesora Heriberta Konzetta. Trip jsme si vzali ráno v deset hodin v obývacím pokoji našeho domu v Bottmingenu. Jelikož reakce právě tak vysoce senzitivního muže jako je Ernst Junger nemohly být předvídány, zvolili jsme z opatrnosti pro první experiment malou dávku, pouhých 0,5 mg. Z tohoto důvodu nemohly účinky dosáhnout velkých hloubek.

Počáteční fáze byla charakterizována intenzifikací estetického vnímání. Červenofialové růže se pozoruhodně leskly a vyzařovaly dosud nepoznaný jas. Mozartův koncert pro flétnu a harfu byl vnímán jako nebesky krásná hudba. Za všeobecného údivu jsme ohromeně sledovali pruh kouře, který se lehounce vznášel z japonské vonné tyčinky. Jak opojení narůstalo, konverzace ustala a zatímco jsme se zavřenýma očima leželi v našich pohodlných křeslech, začali jsme fantastkně snít. Ernst Junger se těšil pohledy na barevné výjevy orientálních obrazů, já jsem cestoval mezi Berbery, viděl jsem barevné karavany a bujné oázy. Heribert Konzett, jehož osoba se mi zdála transfigurována do podoby Buddhy, prožíval dech věčnosti, osvobození z hranic minulosti a budoucnosti, současně jeho bytost prostoupil pocit blaženosti. Návrat ze změněného stavu vědomí byl spojen se silnými pocity chladna. Jako podchlazení cestovatelé po příjezdu jsme se přikryli přikrývkami. Návrat do každodenní reality jsme oslavili dobrou večeří, bohatě prolévanou burgundským.

Tento trip se vyznačoval vzájemností a shodností našich prožitků, které jsme přijímali s hlubokým potěšením. Všichni tři jsme došli až k bráně bytostného mystického prožitku, ačkoliv jsme ji neotevřeli. Dávka kterou jsme zvolili byla příliš malá. Ernst Junger, který této příčině nepochopil a který již dříve pronikl prostřednictvím vysokých dávek meskalinu do hlubších říší vědomí, poznamenal: " Ve srovnání s tygrem-meskalinem je LSD, po všem, pouze domácí kočkou." Po dalších experimentech s vyššími dávkami LSD toto své konstatování přehodnotil.

Tento hluboký prožitek v estetické oblasti, jako výše popsaný příklad pozorování páry modrého kouře, je typickým znakem počáteční fáze opojení LSD před nastávající hlubokou změnou vědomí.

Během následujících let jsem občas Ernsta Jungera navštívil v německém Wilfingenu, kam se z Ravensburgu přestěhoval, nebo jsme se setkali ve Švýcarsku, v mém domovu v Bottmingenu, či v Bundnerlandu v jihovýchodním Švýcarsku. Naše přátelství, se spoluprožitím LSD sezení prohloubilo. Drogy a problémy s nimi spojenými se staly hlavním předmětem naší konverzace a korespondence, aniž bychom mezitím prováděli další praktické experimenty. Měnili jsme si literaturu o drogách.

Ernst Junger mi tímto způsobem obstaral pro mou drogou knihovnu raritu, hodnotnou monografii Dr. Ernsta Freiherrn von Bibra, Die Narkotischen Genussmittel und der Mensch (Potěšující narkotika a člověk) vydanou v roce 1855 v Norimberku. Tato kniha je průkopnická, standartní práce drogové literatury, zdroj původního třídění, především se týkající dějin drog. Látky, které von Bibra zařazuje pod označení "Narkotischen Genussmittel" nejsou pouze látky jako je opium nebo durman, ale také káva, tabák, kat, tedy látky které podle současného členění do konceptu narkotik náleží daleko méně než drogy jako je koka, muchomůrka červená a hašiš, které jsou v knize také zmíněny.

Teoretické rozhovory o magických drogách jsme rozšířili o praktické pokusy. Jeden takový experiment, který nám posloužil jako porovnání LSD a psilocybinu, jsme provedli na jaře roku 1962. Slušelo se využít příležitosti a provést jej v domě jungerů, v již dříve zmiňované hájence hradu Stauffenberg ve Wilflingenu. Tohoto houbového symposia se také zúčastnili moji přátelé, farmakolog profesor Heribert Konzett a islámský učenec Dr. Rudolf Gelpke. Protože staří kronikáři popisují že aztékové před pojídáním teonanacatlu popíjeli chocolatl, paní Liselotte Jungerová nás v rámci dodržení obyčeje obdobně obsloužila horkou čokoládou. Potom nás, čtyři muže, zanechala napospas osudu.

Usadili jsme se v elegantním obývacím pokoji s tmavým dřevěným stropem, bílými kachlovými kamny, dobovým nábytkem, na zdech visely staré francouzské rytiny a na stole stála nádherná kytice tulipánů. Ernst Junger byl oblečen do dlouhého, širokého, tmavě modrými pruhy ozdobeného oděvu, podobného kaftanu, který si přivezl z Egypta, Heribert Konzett byl zářil jasem vyšívaného mandarínského taláru, Rudolf Gelpke a já jsme byli oblečeny podomácku. Každodenní realita může být opuštěna i v každodenním oděvu. Krátce před západem slunce jsme si vzali drogu, nikoliv však houby, ale jejich účinnou látku, každý pozřel 20 mg psilocybinu, dávku která odpovídá dvojtrojnásobku silné dávky kterou si berecurandera Maria Sabina ve formě psilocybinových hub. Ještě po hodině jsem stále nezpozoroval žádný účinek, zatímco moji společníci již byli na velmi hlubokém tripu. Doufal jsem, že houbovou intoxikací by se mi mohlo podařit vyvolat nějaké výjevy euforických okamžiků mého dětství, jejichž zlomky utkvěly v mé paměti jako blažené zážitky, oživit si louku pokrytou chryzantémami, lehce se chvějící v ranném letním vánku, růžový keř ve večerním světle po deštivé bouři, modré kosatce přečnívající nad zdí vinohradu. Místo těchto světlých obrázků z domova mého dětsví se poté, co začal lysohlávkový činitel účinkou, vynořili podivné výjevy. Propadal jsem se hlouběji, cestoval zkrz naprosto opuštěná města mexického stylu plné exotické, již pohřbenou nádhery. Vystrašen, jsem se pokoušel udržet sám sebe na povrchu, ostražitě se soustředit na vnější svět, na své okolí.Po nějakou dobu se mi to dařilo. Pozoroval jsem Ernsta Jungera, kýval se sem a tam a vypadal jako ohromný, mocný, statný mág. Heribert Konzett mi připadal ve svém hedvábném lesklém domácím úboru jako nebezpečný čínský klaun. Dokonce i Rudolf Gelpke se mi zdál být zlověstný, dlouhý, štíhlý, tajuplný. S rostoucí silou omámení se všechno stalo neznámé. Všechno jsem na sobě pociťoval tak podivně. Příšerné, chladné, pošetilé, opuštěné,osvětlené chabou září, se jevilo vše, v místech do kterých jsem byl přenesen poté co jsem zavřel oči. Kdykoliv jsem otevřel oči a pokoušel se udržet ve vnějším světě, zdálo se mi okolní prostředí také strašidelné, bez jakéhokoliv významu. Totální prázdnota mi hrozila, že mě stáhne do absolutní nicoty. Pamatuji si, že jsem uchopit za ruku Rudolfa Gelpka, když procházel kolem mého křesla a křečovitě se jí držel v zájmu udržení se mimo černou nictou do které jsem se nořil hlouběji a hlouběji. Dostal jsem strach ze smrti a neomezeně toužil vrátit se mezi živá stvoření, do skutečného světa lidí. Následován věčným strachem jsem se pomalu vrátil do pokoje. Viděl jsem a slyšel velké nepřetržité magické kázání o Schopenhauerovi, Kantu, Hegelovi přednášené čistým, silným hlasem a rozhovor o staré Gaie, drahé malé matce. Heribert Konzett a Rudolf Gelpke byli již zcela znovu na zemi, zatímco já jsem mohl znovu nabýt rovnováhy svého vědomí pouze s obrovským úsilím.

Pro mě byl tento vstup do světa hub zkouškou, konfrontací světa smrti s nicotou. Pokus mi prokázal platnost očekávaných rozdílů. Nicméně setkání s nicotou by mohlo též být hodnoceno jako zisk. Potom by se existence stvoření zdála být daleko více zázračnější. Minula půlnoc, usadili jsme se společně u stolu, který paní domu připravila v horním podlaží. Vybravým jídlem a poslechem Mozarta jsem oslavovali návrat. Konverzace, v průběhu které jsme si vyměňovali svoje prožitky trvala téměř až do rána.

Ernst Junger průběh svého tripu popsal ve své knize Cesty přibližování -drogy a opojení (Annahenngenrogen und Rausch, Ernst Klett Verlag, Stuttgart, 1970) v kapitole Houbové symposium (Ein Pilz-Symposium). Následující řádky jsou úryvkem z této práce.

Látka obsažená v houbách nás všechny čtyři nevynesla do zářivých výšin, ale spíše do hlubokých oblastí nevědomí. Zdá se mi, že intoxikace psilocybinem je daleko více ve většině případů temnější, než intoxikace způsobená LSD. Působení těchto dvou účinných látek je zaručeně od člověka k člověku rozdílné. Osobně pro mě bylo mnohem více světla v LSD, než v experimentu se "zemitými" houbami, přávě tak jak naznačil Ernst Junger v předešlé umělecké zprávě.

Další a zároveň poslední vstup do vnitřního světa nás s Ernstem Jungerem zavedl velmi daleko za hranice každodenního stavu vědomí, tentokrát opět za použití LSD. Zavřeli jsme se za ty nejzažší dveře. Ovšem tyto dveře, podle Ernsta Jungera, byly ve skutečnosti otevřeny pouze pro nás, jako velký přechod z života do další budoucnosti (hereafter).

Tento poslední pokus proběhl v březnu 1970, opět v hájence ve Wilflingenu. V tomto případě jsme se experimentu zúčastnili pouze my dva. Ernst Junger si vzal 0.15 mg LSD, já jsem si vzal 0.1 mg. Ernst Junger bez jakéhokoliv komentáře publikoval zápisky- poznámky které si dělal v průběhu experimentu, opět v Cestách přibližování v kapitole Ještě jednou LSD (Nochmals LSD). Tyto poznámky jsou úsečné a nicneříkající, právě tak jako mé vlastní záznamy. Pokus trval od rána,od chvíle krátce po snídani, až do temného soumraku. Na začátku tripu jsme poslouchali Mozartův koncert pro flétnu a harfu, který mě vždy ohromně obšťasťňuje, ale protentokrát, divně se to přiznává, se mi zdála, jako točící se porcelánové figurky. Potom nás intoxikace rychle stáhla do nevýslovné hlubiny. Když jsem chtěl Ernstu Jungerovi popsat matoucí změnu vědomí, nedal jsem dohromady více než dvě až tři slova, a přesto zněly tak nevýrazně, tak hloupě, že nevyjadřovaly prožitek: pramenily z nekonečně vzdáleného světa, který byl zvláštní a cizí, pokoušel jsem se mu vzdorovat, bezněbějně jsem křičel... Samozřejmě, že ačkoliv Ernst Junger procházel obdobným prožitkem, přesto jsme nepotřebovali mluvit, letmý pohled postačoval k hlubokému porozumění. Mohl jsem avšak naškrabat na papír pár vět, jako je hned ta počáteční: "Naše loď se krutě zmítá." Později při pohledu na draze vázané knihy v knihovně: "Jsou jako rudozlaté knoflíky mimo mě bez osvětlených zlatých lustrů." Mimoto začalo sněžit. Maskované děti probíhaly po ulici, táhly za sebou kárky s karnevalovými prostopášníky. Stačil pohled z okna do zahrady, na zasněžené cestičky a objevily se mnohobarevné masky na vysokou zdí, která ohraničovala zahradu, usazenou v nesmírně veselém modrém stínu: "Breughelova zahrada, žiji s ní a v předmětech." Později: "V současnosti neexistuje žádné spojení s každodenním světem." Ke konci jsem si s hlubokým pochopením poznamenal: "Až dosud uznávám sám sebe na stezce."

V polovině padesátých let jsem objevil dvě knihy Aldous Huxleyho Dveře vnímání a Nebe a peklo, napsané ve stavech opojení vyvolaných halucinogenními drogami. Změny stavů vnímání a vědomí, s kterými autor experimentoval v rámci sebepokusů s meskalinem, jsou v těchto knihách obratně popsány. Pro Huxleye byl meskalinový pokus vizionářskou zkušeností. Viděl předměty v novém světle, odhalujícím vnitřní, hlubokou, nadčasovou existenci předmětů, která přebývá ukryta před každodenními pohledy .

Tyto dvě knihy obsahují výsledky základní pozorování podstaty vizionářských zážitků a srovnání významných kulturně historických pojetí světa v tomto významu, tvoření mýtů, původu náboženství a projevování se jejich vlivů v umění. Huxley spatřoval přínos halucinnogenních drog v tom, že přináší lidem kterým se nedostává daru spontánního vizionářského vjemu, který náleží mystikům, svatým a velkým umělcům, mocný prožitek tohoto mimořádného stavu vědomí a tím dosáhnout hlubokého všechápajícího proniknutí do duševního světa těchto velkých tvůrců. Prostřednictvím halucinogenů můžeme dosáhnout hlubokého pochopení náboženských a mystických kontentů a získat nové a svěží prožitky velkých uměleckých výtvorů. Pro Huxleye byly tyto drogy klíče schopné odemknout dveře vnímání, chemické klíče mimo další osvědčené, ale lopotné "odmykače dveří" do vizionářského světa jako jsou meditace, osamocení a půst, nebo jako určité jogínské praktiky.

V té době jsem již znal dřívější práci tohoto velkého spisovatele a myslitele, knihy které pro mě mnoho znamenají, knihy jako jsou Point counter Point (Bod proti bodu), Brave New World, After Many a Summer (Po mnoho let), Eyeless in Gaza (Bez očí v Gaze) a mnoho dalších. V Doors of Perception a Heaven and Hell, Huxleyho nově publikovaných pracích, jsem nalezl smysluplnou expozici prožitků vyvolávaných halucinogenními drogami a tím jsem dosáhl i hlubokého pochopení svých vlastních LSD experimentů.

Byl jsem tudíž velmi potěšen, když mi jednoho rána v srpnu 1961 Aldous Huxley zavolal do mé laboratoře. Projížděl i se svou ženou Curychem. Pozval mě a mou ženu na oběd do hotelu Sonnenberg. Gentleman s žlutou frézií v klopě, vysokého a vznešeného zevnějšku, který naznačoval vlídnost, to je obrázek, který jsem si uchoval ze svého prvního setkání s Aldous Huxleyem. Konverzace u jídelního stolu se točila hlavně okolo otázek magických drog. Jak Huxley, tak jeho žena, Laura Archera Huxley, experimentovali též s LSD a psilocybinem. Huxley neupřednosťoval designaci těchto dvou látek a meskalinu termínem "drogy", protože v anglickém úzu má toto slovo, podobně jako termín "Droge" v němčině, pejorativní vedlejší význam a proto se snažil diferenciovat halucinogeny od ostatních drog dokonce i lingvisticky. Věřil v obrovský význam látek navozujících vizionářský prožitek, které mají pro novodobou fázi lidské evoluce.

Když jsme se rozcházeli, dal mi Aldous Huxley na památku našeho setkání magnetofonovou nahrávku své přednášky Vizionářská zkušenost (Visionary Experience), s kterou vystoupil týden předtím na mezinárodním kongresu užité psychologie v Kodani. V této přednášce hovoří o významu a původu vizionářské zkušenosti a přirovnává tento druh nazírání na svět s verbálním a intelektuálním chápáním skutečnosti jako jeho nezbytnou součást.

Následujícího roku se objevila nejnovější a poslední kniha Aldous Huxleyho, novela Ostrov (Island). Tento příběh líčí utopický ostrov Pala, kde se obyvatelstvo pokouší smísit vymoženosti přírodních věd a technické civilizace s moudrostí východních filosofií, s cílem vybudování nové kultury s plodným spojením racionalismu a mysticismu. Lektvar mokša, magická droga připravovaná z hub hraje v životě obyvatel Paly významnou roli. (mokša je sanskritský termín označující "osvobození, propuštění") Droga může být použita pouze v kritických období života. Mladí muži žijící na Pale, jej užívají při iniciačních rituálech, protagonistovi novely je připravována v průběhu životní krize, při příležitosti psychoterapeutického rozhovoru s duchovním přítelem a pomáhá umírajícím při převtělení do jiné existence zříci se smrtelného těla.

S Aldous Huxleym jsem se často setkával v průběhu výroční konference Světové akademie Vědy a umění (WAAS), která se konala ve Stockholmu na sklonku léta v roce 1963. Jeho podněty a příspěvky do diskusí pléna akademie, prostřednictvím jejich podob a důležitosti měli velký vliv na průběh diskusí. WAAS byla ustanovena v zájmu poskytnutí prostoru nejpovolanějším specialistům k posouzení problémů světa ve fóru, osvobozeném od jakýchkoliv ideologických a náboženských předsudků a od mezinárodních hledisek zaplavujících celý svět. Závěrem: návrhy a úvahy v podobě patřičné publikace byly zaslány k dispozici odpovědným úřadům a výkonným organizacím.

Setkání WAAS v roce 1963 projednávalo problematiku populační exploze, základní hmotných zásob a zdrojů obživy na světě. Odpovídající studie a návrhy řešení byly shrnuty v druhém sborníku WAAS pod názvem Populační krize a využití světových zdrojů (The Population Crisis and the Use of World Resources). Desítiletí před řízenou porodností, ochranou životního prostředí a energetickou krizí postihující v současnosti svět, byly tyto celosvětové problémy probádány na této konferenci z velmi vážně míněného pohledu a návrhy jejich řešení byly předány úřadům a odpovědným organizacím. Katastrofické události přihodivší se od té doby ve shora zmíněných oblastech jsou důsledkem zřejmého tragického nesouladu mezi uznáním, přáním a možnostmi.

Aldous Huxley předložil Stockholmské konferenci, jako pokračování a součást tématiky "Světových zdrojů" návrh týkající se problematiky "Lidských zdrojů", výzkumu a aplikace skrytých a dosud nevyužitých možností lidstva. Lidská rasa s mnohem vyšší kapacitou možností duševního rozvoje, s rozšiřitelným prohlubováním vědomí a uvědoměním nekonečnosti zázraku bytí, může také mnohem lépe porozumět a lépe ozřejmit biologické a materiální základy života tohoto světa. Především pro obyvatelstvo Západu s jejich hypertropní racionalitou může mít vývoj a rozšíření cíleného, emotivního přožívání skutečnosti, neomezované slovy a pojmy, evoluční význam. Huxley označil psychedelické drogy za vhodné prostředky k cílenému procvičování těchto schopností. Psychiatr Dr. Humphry Osmond, který se rovněž tohoto kongresu zúčastnil a který je autorem termínu psychedelie ( rozšiřující vědomí), Huxleyho přednášku doplnil zprávou o významných možnostech užívání halucinogenů. Stockholmská konference 1963 byla mým posledním setkáním s Aldous Huxleym. Jeho fyzický zevnějšek byl poznamenán těžkou nemocí, avšak jeho intelektuální osobnost byla stále osvícena nezmenšeným znamením všeobsažných vědomostí výšin a hlubin vnitřního a vnějšího světa lidí, které tak geniálně, s láskou, bohorovností a humorem popsal ve své literární práci.

Aldous Huxley zemřel 22. listopadu, ve stejný den a ve stejný rok, kdy byl zavražděn prezident Kennedy. Od Laury Huxleyové jsem získal kopii jejího dopisu Julianu a Juliette Huxleyovým, v které popisuje zakonným sourozencům poslední den svého manžela. Doktoři ji připravovali na dramatický konec, protože poslední fáze rakoviny hrtanu, která Aldous Huxleyho postihla, je obvykle provázena nevolností a dušením. Avšak Huxley zemřel klidně a pokojně.

Za své přátelství s lékařem, psychiatrem a spisovatelem MUDr. Walter Vogtem, vděčím, podobně jako za řadu dalších osobních kontaktů, LSD. Jak dokazuje následující výtah z naší korespondence, Vogt se daleko méně zabýval medicinskými aspekty LSD, zajímavými pro lékaře, než účinky LSD, jako látky hluboce měnící stavy vědomí a psyché, zajímavými pro spisovatele a které také ustanovily ústřední téma naší korespondence.

Nepřeji si žádný zvláštní pohřeb, jen drahé a neslušné orchideje, nespočetné malé ptáčky s buzerantskými jmény, žádné nahé tanečnice ale děvky v psychedelické odění, reproduktor v každém rohu a nic než poslední nahrávku Beatles [Abbey Road] sto tisíc miliónkrát kolem dokola a dělejte co chcete. (Slepá víra) na nekonečné pásce, nic než populárního Krista se svatozáří ze skutečného zlata a milující truchlící kongregaci, která se napumpuje kyselinou dokud nepůjde do nebe Z Abbey Road, strana dvě] jedna, dvě tři, čtyři, pět, šest, sedm.... možná tam potkáme ještě dalšího.

Rozličné stránky mnohostranného vlivu LSD vyjadřuje rozmanitost kulturních okruhů, které tato látka přivedla do styku se mnou. Na poli vědy se jednalo především o mé kolegy, chemiky, farmakology, lékaře a mykology, s kterými jsem se setkával na půdě univerzit, kongresech, přednáškách, nebo s kterými jsem přicházel do styku při publikační činnosti. Na literárně-filozofické úrovni jsem přišel do styku se spisovateli. V předcházejících kapitolách jsem popsal některá přátelství tohoto druhu která pro mě mnoho znamenají. LSD mi též připravilo pestrou škálu osobních kvitancí z hippie kruhů a drogové scény, které zde ve stručnosti popíši.

Pouze vzácně se ukázalo, že pohnutkou k návštěvě byla touha po získání LSD, to když návštěvník poznamenal, že by si přál nebo přála jednou vyzkoušet dozajista nejčistější materiál, původní LSD. Návštěvníci různých typů s rozmanitými žádostmi ke mě přicházeli též ze Švýcarska a ostatních evropských zemí. Takováto setkání se v nedávné době staly vzácností, což může být způsobeno skutečností, že se LSD stalo pro drogovou scénu méně zajímavou drogou.

Kdykoliv to bylo možné, návštěvníky jsem přijal, nebo souhlasil se schůzkou na nějakém určitém místě. Toto jsem považoval za závazek spojený s mohou úlohou v historii LSD a pokoušel jsem se pomoci radou nebo poučením. Někdy nebyl k rozhovoru žádný oprávněný důvod, jako v případě mladého nesmělého muže, který přijet na motorce. Nebyl mi zřejmý, žádný objektivní důvod jeho návštěvy. Upřeně na mě civěl, jako kdyby se ptal sám sebe: "Může člověk, který vynalezl něco tak nadpřirozeného, jako je LSD ve skutečnosti vypadat zcela normálně?". S ním, podobně jako s dalšími obdobnými návštěvníky, jsem měl pocit, že doufá že v mé přítomnosti se hádanka LSD jaksi vyřeší sama od sebe.

Další setkání byly zcela rozdílná, podobně jako jedno s mladým mužem z Toronta. Pozval mě na oběd do vybrané restaurace, byl působivého zevnějšku, dlouhý, štíhlý, obchodník, vlastník důležitého průmyslového kanadského podniku s brilantním intelektem. Děkoval mi za stvoření LSD, které udalo jeho životu jiný směr. Býval vzorem stoprocentního byznysmena s ryzím materialistickým světonázorem. LSD otevřelo jeho oči a zviditelnilo duševní stránky života. Současně získal cit pro umění, literaturu a filozofii a byl hluboce zaneprázdněn náboženskými a metafyzickými otázkami. Toužil zpřístupnit vhodným způsobem LSD inebriaci své mladé ženě a doufal v její obdobně šťastnou proměnu. Ne zcela důkladný, přesto dosud osvícený a hodnotný, byl popis LSD sezení který mi s humorem a fantazií podal mladý Dán. Přijel z Kalifornie, kde pracoval v Big Suru u Henryho Millera, jako hoch v domácnosti. Nato se přestěhoval se do Francie, s úmyslem osvojit si farmu v úpadku, kterou hodlal sám, coby zručný tesař, zrekonstruovat. Vyptával jsem se ho na možnosti získání autogramu jeho předešlého zaměstnavatele pro mou sbírku, a skutečně, po nějaké době jsem obdržel původní dokument napsaný rukou Henryho Millera.

Vyhledala mě mladá žena, aby mi popsala své prožitky s LSD, které měli velký význam pro její vnitřní rozvoj. Jako běžný pubescent, který se žene za každým druhem zábavy a zcela opomíjí své rodiče, začala brát LSD z čiré zvědavosti a lásky k dobrodružství. Po tři roky brala často LSD, což vedlo k úžasné intenzifikaci jejího vnitřního života. Začala pátrat po hlubším smyslu svojí existence, který nakonec odhalila sama v sobě. Nakonec poznala, že LSD není schopno ji dále bez potíží nebo úmyslného zneužívání pomoci a drogy se zřekla. Octla se v situaci kdy sama sebe dále rozvíjela bez strojených úmyslů. Nyní byla šťastnou, vnitřně vyrovnavou osobou, pokud tak mohu usuzovat z její zprávy. Tato mladá žena se rozhodla vyprávět mi svoji historii, protože předpokládala, že jsem byl často napadán malichernými osobami, které viděly jen škody, které LSD někdy mezi mládeží způsobilo. Bezprostřední pohnutkou jejího svědectví byl rozhovor, který náhodně zaslechla při jízdě vlakem. Jakýsi muž si na mě stěžoval a shledal hanebným činem, že v rozhovoru který jsem poskytl deníku, hovořím o problematice LSD. Domníval se, že bych měl v první řadě LSD zapovědět jako dábělský výtvor a měl bych se veřejně přiznat svou vinu. Osobu v LSD deliriu, které je pravou příčinou takovýchto horlivých soudů, jsem nikdy na vlastní oči neviděl. Případy, které jsou vlastní požívání LSD za nevhodných okolností, předávkování, nebo při duševní náchylnosti, vždy končí v nemocnici nebo na policejní stanici. Jejich průběh vždy provází obrovská publicita.

Jako příklad tragických účinků LSD zůstává v mé paměti návštěva jedné mladé američanky. Byl čas oběda, který obyčejně trávím ve své kanceláři za přísných podmínek, žádné návštěvy, kancelář sekretariátu je zavřena. Najednou slyším klepání na dveře, taktně, ale pevně se opakující dokud nakonec nejdu otevřít. Nevěřil jsem svým očím: přede mnou stála nádherná mladá žena, blondýna s velkýma modrýma očima, oblečená do dlouhých hipíckých šatů, s páskou ve vlasech a obuta do sandálů.

"Já jsem Joan a přicházím z New Yorku. Vy jste pan Hofmann?"

Potom mi vysvětlila, že přichází s velkým posláním. Zachraňuje svoji zemi, Spojené státy, a především ukazuje správnou cestu prezidentovi. (t.č. byl prezidentem L.B.Johnson). Toto poslání může být dokončeno pouze pokud bude prezident brát LSD. Potom si vyslechne dobré podněty, které mu umožní řídit zemi bez válečných konfliktů a vnitřních potíží. Joan ke mě přišla s nadějí, že ji mohu uspokojivě pomoci s jejím posláním, zejména s podáním LSD prezidentovi. Její jméno naznačuje, že dozajista byla americkou Johankou z Arku. Nevím zdali mé argumenty, se zřetelem k jejímu svatému úsilí rezervované, byly schopny ji přesvědčit, že její úmysl nemá žádné vyhlídky na úspěch, jak po stránkách psychologických, technických, vntiřních, tak i po stránce vnějších aspektů. Zklamána a sklíčena odešla. Následujícího dne mi Joan zavolala. Znovu se mě zeptala jestli ji pomohu, protože vyčerpala všechny své finanční zdroje. Vzal jsem ji k příteli, žijícím v Curychu, který byl schopen ji obstarat práci a s kterým by mohla žít. Joan byla profesí učitelkou a také barová zpěvačka a pianistka. Nějaký čas hrála a zpívala v módní curyšské restauraci. Dobří zákazníci z řad buržoasie samozřejmě neměly ani zdání, kdo je ten anděl, sedící za mohutným křídlem v černých večerních šatech, bavící je citlivou hrou a s hebkým a smyslným hlasem. Málo si všímali i slov jejích písní, z velké části se jednalo o hippie písně, mnohé z nich obsahovali skryté blahořečení drogám. Její curyšské účinkování však mělo krátké trvání, během několika málo týdnů jsem se od svého přítele dozvěděl, že Joan náhle zmizela. O tři měsíce později můj přítel obdržel od Joan pohlednici z Izraele. V Izraeli ji hospitalizovali na psychiatrické klinice.

Slečna H.S., představená sekretariátu nemocnice, mi poslala písemnou žádost o osobní rozhovor. Přišla na čaj. Svou návštěvu mi vysvětlila takto: Ve zprávě o prožitku pod vlivem LSD četla popis stavu, který prožila jako mladá dívenka a který ji stále dodnes znepokojuje, mě žádala zda bych jí byl schopen pomoci pochopit tento zážitek. Byla na služební cestě jako obchodní učeň v zácviku. Noc trávili v horském hotelu, H.S. procitla velmi brzy a zůstávala v domě s úmyslem vyčkat východu slunce. Jakmile se hory začaly vyjasňovat v moři jasných paprsků, zaplavil jí pocit bezprecedentního štěstí, který přetrvával dokonce i poté co se připojila k ostatním účastníkům cesty na ranní mši v kapli. V průběhu mše se jí vše zdálo být nadpřirozeně toužebné a pociťovala štěstí právě tak nezměrného rozsahu, že se hlasitě rozplakala. Byla odvezena zpět do hotelu a dále s ní bylo zacházeno jako s někým s duševní poruchou. Tato zkušenost velmi předurčila její další osobní život. H.S. se obávala, že není zcela v pořádku. Na jedné straně měla ze tohoto prožitku strach, protože jí způsobil duševní zhroucení, na druhé straně si jej přála znovu prožít. Vnitřní rozpor ji přiváděl nestálý životní styl. V opakovaných změnách povolání a v kolísavých osobních vztazích se znovu pokoušela nalézt tento exstatický stav, která ji již jednou učinil tak hluboce šťastnou. Byl jsem schopen svou návštěvnici uklidnit. To co prožila nebyla žádná psychopatologická příhoda, žádný nervový kolaps. Vizionářský prožitek hloubkové reality, ke kterému se mnoho lidí pokouší dospět za pomoci LSD, se jí přihodil formou spontánního půvabného prožitku. Doporučil jsem ji knihu Aldous Huxleye Stálá filosofie (The perennial Philosophy, Harper, New York & London, 1945), soubor očitých svědectví a popisů spontánních blahoslavených vizí všech dob a kultur. Huxley píše, že takovéto blahoslavené chvíle neprožívají pouze mystikové a svatí, ale mnohem více též obyčejní lidé, kteří si jejich význam nepřipouští a místo toho, aby je chápali jako slibné záblesky naděje, potlačují je, protože je nedokáží začlenit do schémat každodenní reality.

Největší význam pro mě mělo prozření, kterým jsem dosáhl základního vysvětlení všech mých LSD prožitků: To co někdo zběžně chápe jako skutečnost, včetně skutečnosti své vlastní osobnosti, nemá význam chápat jako cosi neměnné, ale spíše něco co je nejednoznačné, neexistuje pouze jediná, ale daleko více skutečností, navzájem obsažených v rozdílných stavech vědomí ega. Někdo by mohl k tomuto vědomí dospět prostřednictvím vědecké úvahy. Problém reality je a od nepaměti byl nejváženější ústřední otázkou filozofie. Je ovšem základním rozdílem, zdali k problému reality přistupovat logickými filozofickými metodami, nebo jej řešit emocionálně, prostřednictvím existenciální zkušenosti. První plánované pokusy s LSD byly tak hluboce dojímavé a znepokojivé, protože každodenní realita a zúčastněné ego, které jsem mohl srovnat s pouhou známou realitou, se rozplynuly a místo toho jsem prožíval neznámou realitu jiným neznámým egem. Objevil jsem také problém nejvnitřejšího vlastní já (selb), které je samo od sebe neměnné a bylo schopno zaznamenat vnější a vnitřní transformace. Realita je bez prožívacího subjektu, bez ega, nepochopitelná. Je produktem vnějšího světa, podnětu odesílatele a příjemce, ego ve svém nejhlubším selb zachycuje vyzařování vnějšího světa perceptory smyslových orgánů a stává se vědomím. Jestliže je jeden nebo dva ze smyslů paralyzován, neprožíváme realitu, žádná hudba v rozhlasu nehraje, rám obrazu zůstává prázdný. Jestliže u někoho přetrvává pojetí reality jako produktu podnětu a reakce (odesílatele a příjemce: sender and receiver), potom může být vstup LSD do jiné reality vlivem LSD vysvětlován příčinou, že mozek, sídlo příjemce, je biochemicky proměňován. Příjemce je takto přeladěn do jiných vlnových délek, které nekorespondují s běžnou, každodenní realitou. Protože nekonečnost variant a rozmanitost vesmíru vzájemně odpovídá nesmírnému množství rozdílných vlnových délek závislých na nastavení příjemce, mohou se tyto značně rozdílné reality včetně vlastního ega stát vědomím.

Tyto rozdílné skutečnosti, více přesněji nazývané, jako rozdílné aspekty reality si nejsou vzájemně uzavřeny, ale jsou srovnatelné a tvoří spolu část všeobklopující nadčasové, transcendentální reality v které je lokalizována i nedotknutelné jádro vědomí -selb, které je schopno zaznamenat rozdílnost egos.

Skutečný význam LSD a příbuzných halucinogenů spočívá v jejich schopnosti posunout uspořádání vlnových délek přijímajícího selb a tím vyvolat změnu ve vědomí reality, změněný stav vědomí (alterations in reality consciousness). Tato způsobilost, poskytující nové obrazy rozdílné reality, tato skutečná kosmogonická síla, činí kultovní poslání halucinogenních rostlin jako posvátných drog pochopitelným. Co tvoří podstatné, charakteristické rozdíly mezi každodenní realitou a nazíráním na svět v LSD opojení?

Ego a vnější svět jsou za každodenní reality, v běžném stavu vědomí, odděleny: jedinec je vystaven vnějšímu světu tváří v tvář a stává se objektem. Pod vlivem LSD se v závislosti na hloubce opojení hranice mezi prožívajícím selb a vnějším světem více nebo méně vytrácí. Zpětná vazba (feedback) mezi příjemcem a vysílajícím zaujímá také své místo. Část selb se přesunuje do vnějšího světa, do objektů které jím ožívají a nabývají jiného, hlubšího významu.

Tento jev může být vnímán jako blahoslavená, nebo jako démonická transformace prodchnutá úzkostí, která pochází ze ztráty společného ega. Ve šťastném případě se nové ego cítí blaženě propojeno s objekty vnějšího světa a v důsledcích v nich také spoluexistuje. Tento prožitek hlubokého sjednocení s vnějším světem může dokonce přerůst do pocitu bytostné jednoty s vesmírem. Tento stav kosmického vědomí, který může být způsoben LSD nebo dalšími halucinogeny ze skupiny mexických posvátných drog je analogický se spontánním religiózním osvícením, se stavem unio mystica (mystická jednota). V obou případech, často trvajících pouze věčnou chvíli (Pozn překl: vteřinu věčnosti), je realita prožívána jako záblesk transcedentální reality, v které jsou vesmír a selb (vysílající a příjemce) jednotni. (Příbuznost spontánních a drogou indukovaných stavů osvícení byla velmi rozsáhle prozkoumána R.C. Zaehnerem. R.C.Zaehner, Mystickost a světskost, Mysticismacred and Profane, The Clarendodn Press, Oxford, 1957)

Gottfried Benn ve své eseji Provokativní život (Provoziertes Leben, in Ausdnckswelt, Limes Verlag, Wiesbaden, 1949) charakterizoval realitu v které jsou selb a svět odděleny, jako "schizoidní katastrofu, entelechickou neurózu Západu". Dále píše:

(Tento výňatek z Bennova eseje byl přeložen do češtiny z překladu Ralpha Metznera Provoked Life: An Essay on the Anthropology of the Ego, který byl publikován ve sborníku Psychedelic Review I (1), 47-54,1963. Drobné korekce Metznerova textu byly provedeny Albertem Hofmannem v roce 1978 pro první vydání knihy)

Jak Gottfried Benn formuloval v této své úvaze, koncept reality, který rozděluje selb a svět, byl rázně předurčen v rámci dějinného vývoje evropského intelektuálství. Zkušenost světa jako hmoty, jako objektu, kterému se člověk staví na odpor, je produkt moderní přírodní vědy a technologie tvoření západní mysli, produkt který mění svět. Za jeho pomoci lidské bytosti tlumí (ničí) svět. Bohatství je využíváno způsobem, který může být charakterizován, jako plundrování, velebení dosažené technologické civilizace a komfortu západní industriální společnosti a který tváří v tvář katastrofické destrukci životního prostředí stále přetrvává. Teprve podstata hmoty, jádro atomu a jeho štěpení, tento objektivní intelekt může být překročen a jeho nespoutaná energie může ohrozit všechen život na naší planetě. Zneužívání vědomostí a významů, produktů inteligence hledající, nemůže vzniknout z vědomí reality, v které lidské bytosti nejsou odděleny od vnějšího prostředí, ale spíše jsou živoucí součástí živé přírody a vesmíru. Všechny dosavadní pokusy vyvarovat se ohrožení prostřednictvím rozsáhlé ochrany životního prostředí, musí pak následně přerůst v pouhou beznadějnou povrchní činnost, pokud nebude následovat léčba "entelechické neurózy západu", jak charakterizoval Benn západní pojetí objektivní reality. Vyléčit nás může cílená existenciální zkušenost hlubší sebezahrnující reality.

Prožitku takovéto všeobsažné reality je v prostředí smrti způsobené lidskou rukou, kterak je vidno ve velkoměstech a průmyslových oblastech, zabráněno. Kontrast mezi selb a vnějším světem se v tomto prostředí stává očividně evidentním. Objevují se pocity odcizení, osamocení a ohrožení. Tyto pocity působící na každodenní stav vědomí západní industriální společnosti, jsou též vrcholným ukazatelem všeho, co technologická civilizace sama sobě přináší a značně předurčují směr tvorby moderního umění a literatury. V přírozeném prostředí vyvstává menší hrozba prožitku rozštěpené reality. Na poli a v lese, a ve světě živočichů, který je zde skryt, skutečně v každé zahradě, lze vnímat realitu která je nekonečně opravdovější, starší, hlubší a zázračnější, než vše co stvořil člověk, a co přetrvá i potom, až umělý, mechanický a betonový svět opět zmizí, zrezaví a rozpadne se v ruiny. V rašení, růstu, květu, zrání, smrti a opětném vyklíčení rostlin, v jejich vztahu ke slunci, jehož záření dokáží rostliny přetvářet do chemicky vázané energie ve tvaru organických sloučenin, z kterých povstalo vše, co žije na Zemi, v bytí rostlin, je zřejmá stejně tajemná, nevyčerpatelná, věčná životní energie, která zrodila i nás, a která nás opět přijme zpět do svého lůna, v kterém jsme skryti a propojeni se vším živým.

Pojetí reality jako sebejuxtapozice světa (Pozn. překl. dualistický světový názor), v konfrontaci s vnějším světem se začalo utvářet jak je uvedeno v citaci Benna v jižní části evropského kontinentu, v řecké antice. Současné lidstvo je bezpochyby obeznámeno s utrpením které bylo spojeno s takovým rozštěpem vědomí reality. Řecký génius usiloval též o léčbu rozvíjením mnohotvarého a barvitého smyslného, jakož i smutného Apolónského světového názoru, vytvořeného rozštěpem komplexu subjekt-objekt, dionýsovským světem prožitků, který tento rozkol řešil extatickým opojením. Nietzche ve Zrození tragédie (Die Gebut der Tragôdie) píše:

Mystéria z Eleusií, které byly každoročně slaveny na podzim v rozpětí dvou tisíc let, přibližně od roku 1500 př.n.l. až do čtvrtého století našeho letopočtu, byla úzce spojena s oslavami a svátky boha Dionýsa. Tyto mystéria byla zavedena na počest bohyně zemědělství Demeter jako dík za návrat její dcery Persefony, kterou Hádes, bůh podsvětí unesl. Další díkuvzdáním byla oběť obilného klasu, který byl bohyněmi darován Triptolemovi, prvnímu nejvyššímu knězi Eleusií. Naučili jej tajemství kultivace obilí, které Triptolemus rozšířil po celém světě. Avšak Persefona nesměla navždy zůstat se svou matkou, protože měla v rozporu s přáním nejvyšších bohů odebrat Hadesovi potravu. Za trest se vždy na část roku musela vrátit do podsvětí. V průběhu tohoto období, pozemské zimy, rostliny zmíraly a byly uzamčeny v zemi, aby se probudily novým životem v době Persefonina návratu na zem.

Mýtus Demeter, Persefony, Hádese a dalších bohů, který byl sehrán jako drama, vytvořil avšak pouze vnější rámec událostí. Vrcholem každoročních ceremonií, který začínal procesím z Atén do Eleusií trvajícím několik dní byl závěrečný obřad s iniciací, který se konal během noci. Iniciantům bylo pod trestem smrti zapovězeno vyzrazení průběhu obřadu, kterému mohli být učeni, a vidět jej pouze v nejvnitřnější svatyni chrámu, v tetesterionu (cíl). Ne každý z davu, který byl zasvěcen do tajemství Eleusií, se jich mohl někdy zúčastnit. Pausanias, Platón, mnoho římských císařů, jako Hadrián a Markus Aurelius a množství dalších známých starověkých osobností se této iniciace zúčastnili. Iniciace museli být osvícením, vizionářským prohlédnutím hlubší reality, pochopení skutečného základu vesmíru, jak může být usuzováno podle tvrzení iniciovaných o hodnotě, o významu vizí. Takto jsou popsány v Homérském hymnu: "Štasten z lidí na zemi ten, kdo takto nahlédl: Zůstává mrtvým v tupých temnotách ten,kdo nebyl zasvěcen do svatých Mystérií a nebere v nich žádné účasti." Pindar o Eleusínském požehnání hovoří následujícími slovy: "Blažen ten, kdo nastoupí cestu pod Zem. Zná konec života, rovněž i jeho bohy předurčený začátek" Cicero, rovněž slavně zasvěcen, obdobně pokládá na první místo lesk, který provázel jeho život z Eleusií, když říká: "Získali jsme nejen úsudek, že žijeme v radosti, ale i to, že zemřeme v lepší naději".

Jak by se mohlo mytologické líčení takové zřejmé události, která probíhá každoročně před našima očima, semínko obilí je vhozeno do země, v které umírá, v rámci poskytnutí nové rostliny, nového života, pluje do světla, osvědčit jako původce takové hlubokého, potěšujícího prožitku, jak je tvrzeno v citovaných sděleních? Je tradičně známo, že při závěrečném obřadu byly inicianti opatřeny nápojem, kykeonem. Je též známo, že složkami kykeonu byly výtažky z ječmene a máty. Náboženští učenci a mytologové, jako Karl Kerenyi, z jehož knihy Eleusínská mystéria (Eleusinian Mysteries, Rhein-Verlag, Zurih, 1962) byla vyňata předchozí tvrzení a ke kterému jsem se připojil při výzkumu tohoto mysterického nápoje (viz anglická publikace Kerenyiho knihy Eleusis, Schocken Books, New York, 1977, která obsahuje zmínku o této spolupráci) jsou přesvědčeni, že kykeon byl míšen s nějakou halucinogenní drogou. V Cestě do Eleusií (The Road to Eleusis by R.Gordon Wasson, Albert Hofmann and Carl A.P.Ruck, Harcourt Brace Jovanovich, New York, 1978) je diskutována možnost, že kykeon mohl působit podobně jako LSD prostřednictvím přípravku z námele. Toto by mohlo vysvětlovat exstaticko-vizionářský prožitek Demeterpersefonského mýtu, jako symbolu koloběhu života v obojí všeobsažné a věčné realitě.

Když gótský král Alarich, přicházející ze severu, napadl v roce 396 n.l. Řecko a zničil Eleusínskou svatyni, tento čin neznamenal pouze konec náboženského střediska, ale také rozhodný pád antického světa. Mnichové, kteří Alaricha doprovázeli, pronikli do země, na což je třeba se dívat jako na zrod evropské kultury. Kulturně-historický význam eleusinských mystérií, jejich vliv na evropské intelektuální dějiny může být stěží oceněn. V nich trpící lidstvo nacházelo lék na svůj racionální, objektivní, rozporuplný intelekt naprostým mystickým prožitkem, který lidstvo přiváděl ve víryplné přesvědčení v nesmrtelnost,v nikdy nekončící existenci. Tato víra přetrvávala i v raném křesťanství, ačkoliv používalo odlišné symboly. Její známky se nachází jako zaslíbení v různých částech evangelií, nejryzeji v Evangeliu svatého Jana, kapitola 14, verš 120. Ježíš promlouvá k svým učedníkům, jakmile je opouští:

Toto zaslíbení se stalo páteří mé křesťanské víry a mého zájmu o přírodně-vědecký výzkum: Dospějeme znalosti vesmíru prostřednictvím Ducha pravdy a tím i pochopení naší bytostné jednoty s hlubokou nejvíce všeobsažnou realitou, Bohem.

Eklesistické křesťanství připouští dualitu stvořitel-stvořený, avšak svou přirozenosti cizí religiozitou rozsáhle zahladilo beze stop eleusínsko-dionýsovský odkaz antiky. V oblasti křesťanské víry jsou pouze jen obzvláště nadané osobnosti schopni prověřit útěšnou nadčasovou realitu prožitím spontálních vizí, těch, ke kterým měla ve starověku přístup díky iniciaci v Eleusiích elita bezpočetných generací . Unio mystica katolických světců a vizionářství představitelů křesťanského mysticismu Jakoba Boehma, Mistra Eckharta, Angela Silesia, Thomase Traherne, Williama Blakea a dalších, které jsou popsány v jejich spisech, jsou zřejmě v podstatě prožitky podobné osvícení, které prožili inicianti při eleusínských mystériích.

Základní význam mystického prožitku pro ozdravení lidí západních industriálních společností, kteří onemocněli jednostranným, racionálním, materialistických světovým názorem, je v současnosti upředňosťnován nejen zástupci východních náboženských proudů, jako je zenbuddhismus, ale také i vůdčími zástupci akademické psychiatrie. V příslušné lituratuře můžeme nalézt o této problematice zmínku pouze v knihách Baltasara Staehelina, Bazilejského psychiatra pracujícího v Curychu, (Haben und Sein 1969, Die Welt als Du, 1970, Urvertrauen und zweite Wirklichkeit, 1973 a Der finale Mensch, 1976, všechny publikované nakladatelstvím Theologisher Verlag, Zurich), které obsahují odkazy na množství dalších autorů, kteří se zabývají stejnou problematikou. Současné druhy metalékařství, metapsychologie a metapsychiatrie začínají volat po metafyzickém základu v člověku, který je sám o sobě představován jako prožitek hlubší, dualitu překonávající reality a začleňují tento element do základů léčebných procedur v terapeutické praxi.

Nadto je ještě daleko významnější skutečnost, že nejen lékařství, ale také široký okruh naší společnosti považuje překonání dualistického, rozporuplného světového názoru za základní předpoklad ozdravení a duchovní obnovy západní civilizace a kultury. Tato obnova může vést k odřeknutí materialistické filozofie bytí a rozvoji nového vědomí reality. Meditace jako odlišný způsob cesty k vnímání hlubší všeobjímající reality v které je také skryta prožívající osobnost, zaujímá v současnosti výhradní postavení. Podstatný rozdíl mezi meditací a modlitbou v obvyklém smyslu, na základě duality stvořitel-stvořený, spočívá v tom, že meditací usilujeme o odstranění bariéry mezi Já-Ty, sloučením objektu a subjektu, vysílatele a příjemce, objektivní reality a selb. Objektivní realita, světový názor zrozený z ducha vědeckých pátrání je mýtem naší doby, který nahradí světový názor eklesiastického křesťanství a mýtického-apoloniánství. Toto další široce rozšířené skutečné učení, které utváří objektivní realitu nemusí být znesvěcením. Naopak, jestliže postoupí do dodatečné hloubky, nevyhnutelně vede do nevysvětlitelné, prvotní podstaty vesmíru, k zázračnému tajemství božství, v mikrokosmos atomu, do makrokosmu spirální mlhoviny, do semen rostlin, do těla a duše lidí.

Meditace začínají na hranici objektivní reality, na nejzažším bodu kterého jsme dosáhly racionálními znalostmi a vnímáním. Meditací nezamýšlíme zamítnout objektivní realitu, naopak směřujeme k průniku do hlubších dimenzí skutečnosti. Není únikem do světa imaginárních snů, spíše usilujeme o všeobjímající pravdu objektivní reality simultánním, stereoskopickým srovnáním jejích rovin a hlubin. Kdyby se meditacím stále více a více lidí oddávalo jako každodennímu obyčeji hodinu, nebo alespoň několik minut mohly by se stát základním významem a nezůstat pouhou přechodnou módou současnosti, Jako důsledek meditativního průniku a rozšíření přírodně- vědeckého světového názoru by se vyvinulo nové hluboké vědomí reality, která by se rozšířilo tak, až by se stalo vlastním všemu lidstvu. Může stanovit základy nového náboženství, jehož podstatou by nebyla víra v dogmata různých náboženství, ale spíše vnímání prostřednictvím "Ducha pravdy". Co je významné je vnímání, čtění a chápaní textu z první ruky, mimo knihu, kterou napsal Boží prst (Paracelsus), mimo stvoření.

Přeměna objektivního světového názoru do hloubokého a tudíž i zbožného vědomí reality může probíhat postupně pokročilými praktikami meditace, s kterými se jako nenadálá osvícení mohou přicházet vizionářské prožitky, které jsou pak obzvlášť hluboké, blahoslavené a významuplné. Takovéto mystické prožitky přesto "nemohou být vyvolány desetiletí trvající meditací", jak píše Balthasar Staehelin. Rovněž se nepřihodí každému, ačkoliv schopnost mystického prožitku patří k podstatě lidského duchovna. Nicméně, v Eleusiích se mohly mystické vize, léčba, útěšné prožitky, přihodit na předepsaném místě, v určený čas, celým zástupům těch, kteří byli zasvěceni do posvátných mystérií. To mohlo být způsobeno skutečností, že bylo využíváno halucinogenní drogy, která jak již bylo řečeno, je něco jako víra náboženských scholastiků.

Charakteristická vlastnost halucinogenů narušovat hranice mezi prožívajícím selb a vnějším světem v extatickém, smyslovém prožitku stanoví možnost jejich pomoci, schopnost vyvolávat,jak již bylo řečeno, po vhodné vnitřní a vnější přípravě, která byla dovedena k dokonalé cestě do Eleusií, cílené mystické prožitky. Meditace je příprava se stejným záměrem, ke kterému byly směřovány a kterých bylo dosahováno při Eleusínských mystériích. Je tedy přípustné, že v budoucnu za pomoci LSD mystická vize, ověnčená meditace, může být zpřístupněna pro široký okruh meditujících praktiků.